Hraje s námi vláda fér?
Komentář Jana Moláčka: Premiér s vicepremiérem se přes média a sociální sítě dohadují, zda prodloužit nouzový stav. Když si šéf zdravotnických statistiků myslí, že nemluví na záznam, přiznává, že o koronaviru moc neví a že vyhnout se nárůstu úmrtí lze pouze hibernací celého Česka na dva roky. Naše vnímání sama sebe jako země, která to všem ostatním v boji s epidemií natřela, dostalo tento týden trhliny. Má je ale už dlouho. Že bychom je – mě nevyjímaje – raději neviděli, je jiná věc.
Premiér Andrej Babiš v televizi Prima prohlásil, že chce ukončit nouzový stav. Vicepremiér a předseda krizového štábu Jan Hamáček to veřejně zkritizoval na Twitteru a označil takové rozhodnutí pro Deník N za „katastrofu“.
Můj dopis panu premiérovi, v němž vysvětluji důvody pro pokračování nouzového stavu: pic.twitter.com/jCNvzj1Fkl
— Jan Hamáček (@jhamacek) April 21, 2020
Server iRozhlas zase publikoval veřejně dostupný záznam vystoupení šéfa Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislava Duška na zdravotním výboru Sněmovny z minulého týdne.
Dušek, kterému zřejmě zapomněli říct, že se celé jednání zveřejňuje, mluví hodně otevřeně. Přiznává třeba, že pokud se chce Česko vyhnout dramatickému nárůstu úmrtí, bude muset vydržet v karanténě dva roky. „Budeme-li tu vlnu rozkládat, bez vakcíny, beze všeho, tak takovou nálož budeme rozkládat dva roky, aby nenastala. Povolit, utáhnout, povolit, utáhnout,“ říká na záznamu třeba Dušek.
To je v dost příkrém rozporu s obrazem Česka jako vítězné země, který nám předestírá vláda oficiálně a který jsme přijali. Vnímáme se jako premianti, kteří to ostatním ukázali.
Na země s větším počtem úmrtí na koronavirus hledíme jako na ty, kteří „to nezvládli“. To se přitom netýká jen států, v nichž zkolabovalo zdravotnictví, ale také zemí, které mají víc mrtvých na počet obyvatel, přestože poskytování péče v nich funguje.
Rozdáváme si metály – Roman Prymula měl Řád bílého lva v kapse rychleji než Barack Obama Nobelovu cenu míru, a to už je co říct.
Hlavní otázka, která nás zaměstnává, zní – čím to, že jsme tak dobří? Je to disciplinovanost? Ochota poslouchat autority zděděná z dob komunismu? Málo imigrantů? Schopnost improvizace? Genetika? Očkování proti tuberkulóze?
Jenže – není náhodou na tohle všechno trochu brzy?
