Ve sbírce Světlo z Pauliny se křižuje národní a osobní historie

Komorní sbírka povídek, kterou Jan Štifter navazuje na svůj úspěšný loňský román Sběratel sněhu, se odehrává v časovém rámci téměř celého dvacátého století až po současnost a vykresluje osudy rozmanitých postav, které na první pohled pojí pouze místo děje – České Budějovice.

To je ale jen prvotní zdání. Štifter povídky vzájemně provazuje celou řadou způsobů, očekávatelných i originálních, takže vzniká překvapivě kompaktní a konzistentní celek.

S propojenými motivy, paralelami a jemnými narážkami si autor pohrává jak v rámci děje jednotlivých příběhů, tak napříč celou sbírkou. Motiv kresby tří letících postav v dlouhých pláštích a vysokých kloboucích na stropě jednoho pokoje v jednom domě, kterým doslova projdou dějiny, působí nejen na tři chlapce, kteří se v pokojíku během turbulentního období druhé světové války vystřídají – Žid, jehož čeká transport do Terezína, Němec, který musí s matkou zemi po válce opustit, a Čech, jehož strýc je členem nově vzniklé revoluční gardy –, ale vrací se v průběhu povídkového cyklu jako leitmotiv.

Někdy je provázanost spíše na sílu, například když se ukáže, že protagonista povídky Kluk za plotem, zasazené do období první republiky, je otcem Gréty z příběhu Andrlíkovec, což spadá mezi ty očekávatelnější způsoby propojení, o to spíš, že tato souvislost nehraje žádnou dějotvornou roli.

Jindy je ale mnohem zajímavější, jako v případě povídek