Deník Renaty Kalenské z izolace: Peníze za nákup házím přátelům přes plot a Alzheimera prý nemám
Lidé po transplantaci patří v souvislosti s koronavirem mezi nejohroženější jedince. Renata Kalenská je jedním z nich. V Deníku N jednou týdně popisuje, jak se jí a jejím dvěma dětem v přísné izolaci žije.
Další noc v Praze mi stačila na to, abych pochopila, že by to byla cesta do koronapekel. Děti produkují nepořádek takovým tempem, že to buďto nestačím likvidovat, nebo je nestíhám za použití mnoha decibelů poučovat. Rozhoduju se rychle. Upeču koláče, abych nemusela řešit, co zítra na chalupě k snídani, a hlavní město zas na pár dní opustíme.
Jako nejbezpečnější pro moje nervy se mi jeví zapojit děti do příprav. Jedenáctiletý Mikuláš dostává misku s nadrobenými kvasnicemi a pár lžičkami cukru – a otázku. „Co z toho bude, když to budeš míchat?“ ptám se tajemně. Neví a míchá. Když kvasnice začnou měnit skupenství, syn nadšeně vykřikne: „Z toho bude krupicová kaše!“ Kroutím hlavou a snažím se mu popsat, jak mi kdysi před mnoha a mnoha lety stejnou misku se stejným obsahem a totožnou otázkou dal můj táta. Syn nechápe moje dojetí, vrací mi droždí a odchází si sbalit učení. Při kontrole zjišťuji, že má v batohu polovinu školních sešitů, skoro žádné knihy, vůbec žádné psací potřeby, zato je tam dalekohled a kudla. Kudlu zabavuju, minule s ní řízl sebe i sestru, když jí seřezával prut do špičky. A posílám ho pro takovou nepotřebnost, jako je
