Izolace je horší než koronavirus. Přidáváme antidepresiva a opakujeme, co se teď děje, říká šéfka domova pro lidi s demencí
Lidé s Alzheimerovou chorobou a jinými formami demence snášejí současnou situaci těžko, jsou dezorientovaní a jejich stav zhoršuje i to, jak chaoticky a protichůdně o koronavirové nákaze informuje vláda. Mnohým se zhoršily deprese, říká Jaroslava Švarcbachová, zřizovatelka Centra Seňorina, které se stará právě o nemocné Alzheimerem.
Jak situaci, kdy svět ohrožuje koronavirus, vnímají lidé s Alzheimerem?
Člověk s Alzheimerem je široký pojem. Jsou lidé, kteří jsou na začátku diagnózy. To znamená, že začínají zapomínat. Stane se jim, že netrefí z nákupu domů, doma sledují zprávy a mají ještě nějaký úsudek.
Tito lidé jsou schopni fungovat tak, aby byli v této době bezpeční sobě a ostatním? Vědí o riziku nákazy, jsou schopní jít ven s rouškou a zachovávat odstup?
To už nejsou. Budu mluvit o své zkušenosti s odlehčovací sociální službou ambulantního Centra Seňorina. U nás jsou klienti, kteří sami doma být nemohou. To znamená, že jejich rodiny si potřebují od péče o maminku, o manžela, o manželku odpočinout nebo jdou třeba sami na operaci. Případně ještě chodí do práce. A tito lidé našich služeb využívají.
Klienti jsou u nás proto, že už opravdu nemohou být sami doma, ale nejsou ještě tak dezorientovaní, že by nepoznávali své rodinné příslušníky. Někteří chápou, kde zrovna jsou a proč. Není to ještě tak, že by si neuvědomovali svůj život a svoji identitu. Ale úsudek o realitě je už nabouraný a přináší to problémy.
Tohle je podle mě nejtěžší období Alzheimerovy nemoci. Když třeba klienti v televizi poslouchají zprávy, které jsou často i pro zdravého člověka náročné, protože se střídají někdy i protichůdná rozhodnutí a názory, je pro ně téměř nemožné se zorientovat. Naprostá izolace se střídá s promořováním – to je zmatek pro každého. A jak se v tom má zorientovat člověk, kterému úsudek už Alzheimerova nemoc oslabila?
Jak to prožívají?
Propadají trochu většímu strachu než člověk, který je ještě schopen racionálního úsudku, psychohygieny, je vzdělaný, pracuje se sebou. A to je teď úkol našich pečovatelek. Pracují s klienty tak, aby jim dodaly optimismus a zbavily je strachu.
To znamená, že je od tématu koronavirové nákazy odvádějí, nebo k ní naopak přitahují pozornost, aby s tou realitou žili a třeba dodržovali přísná hygienická opatření?
Platí obojí. My jsme i předtím dodržovali určitá hygienická opatření. Byla samozřejmost, že jsme na chodbě i před epidemií měli pumpičku s dezinfekcí. Ale rozhodně nikdo nechodil v rouškách. A když měl někdo teplotu, nechodili jsme kolem něj v plášti a se štítem. Tyto změny je potřeba jim neustále vysvětlovat.
Zároveň se ale pečovatelky snaží odvádět pozornost, dávat příležitosti klientům, aby se zabavili činností, která je jim milá, a přišli na jiné myšlenky. Je to i z důvodu, že propadají depresi, protože nemají šanci se vidět se svými blízkými, když jsou zakázané návštěvy. A to je strašná věc. Sociální izolace je horší než koronavirus.
Proto se snažíme využívat technologie. Nabídli jsme rodinám, aby se svými blízkými komunikovaly po Skypu. Pečovatelky to umí ovládat a propojují je, aby klienti viděli aspoň tvář svých příbuzných a mohli si popovídat. Zprávy a hlavně izolace od rodin mají hrozný
