Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Věrnost Světlaně poslala odbojáře na smrt. Říkali, že mě vlekli k soudu už jako batole, vzpomíná dcera velitele

Koláž k výstavě o organizaci Světlana se skládá ze snímku malé Světlany Doležalové, její matky Aloisie a „pavouka“ vztahů v organizaci z dílny StB. Koláž: Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek
Koláž k výstavě o organizaci Světlana se skládá ze snímku malé Světlany Doležalové, její matky Aloisie a „pavouka“ vztahů v organizaci z dílny StB. Koláž: Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek

Organizace Světlana má punc nejrozsáhlejší odbojové skupiny po únoru 1948. Trochu paradoxně ji tvořili i komunisté. Dcera zakladatele, podle níž byla skupina pojmenována, nyní Deníku N vyprávěla o svém dětství v době nejtužšího komunismu.

„Maminku zavřeli, když jsem měla dva roky, ve čtyřicátém devátém…“ Paní Světlana Janíčková vzpomíná potichu, trochu plaše, bez zášti v hlase. Dívá se do očí. Kolem ní jsou vystavené fotky odbojářů a dívka s mašlí v matčině náručí. Ona sama.

Její otec, bývalý partyzán Josef Vávra-Stařík, se po únorovém převratu v roce 1948 rozhodl bojovat proti nové komunistické vládě. Organizaci, u jejíhož zrodu stál, pojmenoval po své maličké dceři. Svým způsobem je právě ona tou Světlanou, které partyzáni přísahali věrnost, a pro kterou po rozbití sítě, zatýkání a procesech s předem danými rozsudky, umírali.

„Následek byl, že nás tři děti vystěhovali do kláštera do Vizovic. Babička si mě pak vzala do Uherského Hradiště,“ vzpomíná Světlana Janíčková na dobu po zatčení rodičů. „Vykládalo se, že šla s kočárkem a plakala. Kluci šli do dětských domovů – každý jinam, aby na sebe nemohli působit. Dnes by tomu asi málokdo věřil.“

Když komunisté skoncovali s partyzánskou, slušně vyzbrojenou skupinou, která na odlehlém hornatém Valašsku měla nemalou podporu i základny v lesích, Světlana nevěděla, co je s maminkou. „Každý večer jsem se musela s babičkou modlit – říkala, že za uzdravení maminky, že je jen nemocná a brzy se vrátí. Měla jsem jí to tehdy za zlé, chtěla jsem lítat venku, ne se modlit růženec… A když se mě v té době na maminku zeptala ředitelka školy, řekla jsem jí – ještě je nemocná.“

Ředitelka zpražila dívenku pohledem. „Nemocná? Je zavřená! Byla to špionka, je to velezrádkyně naší země!“

Pohled Světlany Janíčkové je vzácný, médiím se spíše vyhýbá. Na výstavě na pražském Vítkově, která připomíná osudy možná největší poúnorové odbojové organizace v Československu, ale dělá výjimku.

Dnes chápe, že ji tehdy jako malou

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější