Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Umění mezi králíkárnami. Výtvarné snahy v prostředí Jižního Města

Slavná performance Tomáše Rullera z 8. 8. 1988. Foto: Hana Hamplová, Galerie Opatov
Slavná performance Tomáše Rullera z 8. 8. 1988. Foto: Hana Hamplová, Galerie Opatov

Má největší pražské sídliště Jižní Město nějaké výtvarné tradice? Kupodivu ano. Dokonce i takové, jež sahají ještě před dobu jeho vzniku.

Prvním umělcem, o kterém jistě víme, že v tomto prostoru tvořil, byl Max Švabinský. Ten ve vile v dnešní Šalounově ulici trávil ve čtyřicátých letech pravidelně prázdniny. Zahrada tehdy ležela v podstatě na samotě uprostřed polí a umožňovala daleký rozhled včetně výhledu na průhonický zámek. Mistr Švabinský nejraději seděl v zahradním altánku, který je dodnes zachován. Malířův pobyt později podrobně vylíčila jeho nevlastní dcera Zuzana Švabinská (1912–2004) v knize Světla paměti (2012).

První pouť z Bubenče, kde bydleli, na Chodov autorka popsala trochu jako cestu na konec světa: „Na první návštěvu jsme se vydali jednou v neděli, zjara, jen co nastalo teplejší počasí. Přes celou Prahu jsme dojeli na konečnou stanici Spořilov a tam už k našemu úžasu stála bryčka s hnědobílým koníkem… Stoupající prašnou silnicí projíždíme mezi vilkami nám neznámé čtvrti Spořilova, pak míjíme polorozpadlou vodní tvrz oválného půdorysu, opouštíme Prahu a mezi poli vystoupáme až k odbočce na polní cestu na kopci. Ta vede k nízké vilce zakryté vysokými topoly. Za nimi se objeví dlouhá zahrada s ovocnými stromy, zakončená stříbrnými smrky a břízami.“

Švabinský pobýval v altánku, který stojí v rohu na samém konci zahrady, odkud bylo vidět na všechny strany, do stromů, k bazénu, „hlavně však do dálky směrem k Průhonicím, kam se táhla nedozírná pole“. Jak dodává Švabinská, obloha nad plání byla sice už tehdy přetnuta dráty dálkového elektrického vedení jako předzvěst blížících se změn, ale na zemi ještě stále vládl „starý dobrý řád“: kosilo se obilí a stavěly mandele, vysoko naložené vozy tažené koňmi svážely úrodu…

Krásný kout přírody

Švabinský v této lokalitě našel množství scenerií, malebných zákoutí, drobných přírodních detailů, které „sváděly k zachycení“. Dohromady daly vzniknout celému cyklu drobných litografií s názvem Chodovská zahrada (1948): najdeme na nich kachňátka pod rašícími větvemi vrby, podzimní bezlisté topoly ve větru, altánek za měsíčního svitu nebo k obzoru se táhnoucí pláň zasněžených polí. Švabinská po letech nostalgicky konstatovala, že se jednalo o cyklus lyrických básní „opěvujících jeden krásný kout přírody, který dnes už není, ale v duši nesmazatelně trvá“.

Na to, co se pak v dané lokalitě odehrávalo, pohlížela rozhodně negativně, takže když se měla na ona místa vrátit, tak jen s pocity velmi rozporuplnými, protože se v nich spojovaly krásné vzpomínky s ohyzdností okolního prostředí:

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější