Deník N

K čemu se hodí roušky, ptá se spisovatelka Iva Pekárková

Když jsem se koncem osmdesátých let ocitla v Bangkoku, divila jsem se, proč si někteří lidé, zejména ženy, zakrývají celou spodní polovinu tváře jakýmsi náhubkem, který mají uvázaný šňůrkami vzadu na hlavě, případně zavěšený na uších způsobem, který vypadal velmi nepohodlně.

Má kamarádka Pat, Číňanka narozená v Thajsku, mi vysvětlila, že tihle lidé mají rýmu nebo kašel, a tak si z ohleduplnosti k ostatním zakrývají pusu a nos.

Proboha – nebo teda pro Buddhu –, říkala jsem si zděšeně, jen ať tu nedostanu rýmu. Jako Evropanka ubitá rýmami, které mě, tak jako spoustu mých krajanů, postihovaly nejméně jednou za rok, jsem věděla, že jednou z mála věcí, které nemocnému rýmou poskytnou úlevu, je možnost neustále si utírat nos, ublíženě pšíkat do kapesníčku a každé dvě minuty kontrolovat, jestli mu na okoralém rtu nevypučel opar.

V tropickém podnebí – v Bangkoku bylo hodně přes třicet stupňů a osmdesáti- až devadesátiprocentní vlhkost vzduchu – musí být takový náhubek ještě třikrát méně příjemný než v mírném pásmu. A co si jeho nositelé počnou, když ucítí, jak se jim prodlužuje nudle u nosu?

K nemocným, kteří z ohleduplnosti k ostatním nosí na obličeji látkovou masku či jak se tomu správně říká, jsem pociťovala hlubokou úctu. Chránili ostatní za cenu vlastního utrpení.

A přestože jsem měla za sebou čtyři roky studia mikrobiologie a virologie, vůbec jsem si nepoložila otázku, jestli

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Komentáře, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější