„Každých deset minut se ptají na droždí.“ Pokladní a prodavačky zažívají druhé Vánoce, které jen tak neskončí
Zatímco stovky tisíc lidí pracují kvůli koronavirové krizi z domova a mohou si vybrat, s kým se setkají, oni denně obslouží tisícovky zákazníků. A v rouškách tráví dlouhé směny, které si zpříjemňují jen vtipkováním s kolegy, ranní kávou, ovocem nebo dalšími maličkostmi. Přinášíme reportáž ze života prodavačů a pokladních.
I když je velikonoční neděle, prodejnou Lidlu na pražském sídlišti nedaleko Modřanské rokle korzují desítky zákazníků. Parkoviště je téměř plné aut. Mohlo by to působit jako klasický předsváteční nákup, nebýt všudypřítomných roušek a rukavic všeho druhu, jimiž se zákazníci a pokladní v době koronavirové krize poctivě vyzbrojili.
Před kasou se zahalení lidé s vozíky štosují do front. Velké červené puntíky nalepené na zemi sice prosí o dodržování dvouapůlmetrových rozestupů, mnozí jich ale nedbají. „Někdy se lidé upozorňují navzájem, já jim spíš připomínám dodržování pravidel náznakem,“ říká čtyřicetiletá prodavačka Jana Šindelářová, která si na krátký rozhovor na chvíli odběhla od pekárny. „Třeba zamávám rukama, že nemají rukavice. Zákazník to má radši, než kdybych na něj vybafla,“ dodává veselá žena, která v prodejně pracuje na pozici prodavačky, pokladní a pekařky sedmým rokem.
Citelný nával kupujících si spolu s kolegy odbyla naposledy ve čtvrtek a v pátek – lidé se zásobili na svátky či víkendové výjezdy na chatu. To už prý ale prodavače nerozhází. Frmol a plné vozíky se pro ně staly za poslední měsíc denní rutinou.
Jen touto prodejnou denně projdou i tisíce zákazníků. A každé další utažení nebo povolení vládních opatření proti šíření koronaviru je tady, ale i v jiných supermarketech znát: lidé se ve vlnách nahrnou nakupovat. „Jsou to takové druhé Vánoce, které nekončí,“ glosuje situaci vedoucí směny Michaela Čadrová. „Nebo horší,“ doplňuje Šindelářová.
Že jsou pokladní a prodavači nákazou ohroženi víc než mnohé jiné profese, si obě ženy moc dobře uvědomují. „Ale tolik to neřešíme. Kdybychom nad tím pořád přemýšleli, tak se z toho zblázníme,“ shodují se.
„Člověk si pomalu zvyká na nošení roušky, ať je na pekárně, nebo na prodejně. Obdivuju kolegyně pokladní, které v nich sedí dlouho na kase. Já si na pekárně vyběhnu do zázemí, nadýchám se, napiju vody a jdu zpátky,“ popisuje Jana Šindelářová. „Člověk to bere sportovně.“
Zatímco zákazníci v roušce stráví při nákupu jen asi půl hodiny, prodavači a prodavačky v nich musí vydržet celou osmihodinovou směnu. „Lidé si to neuvědomují, ale je to opravdu rozdíl. Špatně se v tom dýchá, člověk se hned zadýchá a nasává pořád ten stejný vzduch, neokysličuje se nám krev,“ dodává Michaela Čadrová.
Do toho někdy zákazníkům ujedou nervy. Kvůli rouškám a nervozitě z šíření koronaviru a vládních omezení je to v posledních dnech častější než jindy. „Někdy jsme třeba unavení, přijde nevrlý zákazník a začne křičet
