Nezávislá divadla v karanténě odkrývají karty svých rozpočtů. Rezervy nemáme ani za normální situace, říká Štěpán Kubišta

Kdo jsou členové Asociace nezávislých divadel a jaký je účel její existence?

Asociace nezávislých divadel má momentálně asi padesát členů a sdružuje divadla, která nejsou zřizována státem a nejsou tudíž přímo napojena na státní rozpočet. Pokud je stát finančně podporuje, děje se tak nejčastěji prostřednictvím grantů. Mohou to být jak divadla – budovy, tak skupiny nebo soubory, které stálou scénu nemají. Z těch nejznámějších lze pro představu jmenovat Divadlo Archa nebo Spolek Kašpar, ale je to i řada menších souborů. Hlavním smyslem asociace je zastřešit nezávislé soubory, formulovat jejich společné potřeby a problémy a ty pak komunikovat jak se státními a samosprávními orgány, tak s jinými profesními asociacemi. Nebo i mezi jednotlivými členy.

Jak dlouho Asociace existuje?

Jsou to zhruba čtyři roky.

Jak a s jakým mandátem vstupujete do jednání se státem?

Jsme prostředníkem, poskytujeme zpětnou vazbu. Hned jak se spustila opatření kvůli koronaviru, obeslali jsme všechny naše členy a posbírali od nich jejich potřeby a návrhy řešení. Mluvíme tak za poměrně velký počet objektů, což státní instituce velmi vítají: ministerstvo kultury nebo třeba pražský magistrát potřebují jednoho konkrétního partnera, se kterým mohou jednat. Nutno zároveň říci, že se v tomto ohledu situace v posledních letech výrazně zlepšila, ministerstvo kultury začalo náš sektor vnímat a samo o něm vyžaduje informace. Nezávislá kultura tvoří docela podstatnou část zdejšího kulturního dění, ale podpora od státu je v porovnání s podporou zřizovaných subjektů bohužel stále nepatrná. A to jsou na tom v porovnání s jinými evropskými zeměmi v Česku mizerně i zřizované kulturní subjekty.

Kolik u nás existuje organizací typu Asociace nezávislých divadlel?

Dám příklad: na začátku karantény jsem byl na jednání u pana ministra. Kromě nás tam byla Asociace profesionálních divadel, Divadelní ústav, Vize tance, Asociace divadelních festivalů, Asociace provozovatelů kin a tak dále. Celkem se nás sešlo tolik, že jsme měli obavu, že překročíme tehdy maximální povolený počet třiceti osob na jednom místě. Obvykle se ale jedná v menších skupinkách, minulý týden jsme třeba s ministrem mluvili v rámci tzv. kulturní tripartity, kde se s lidmi z ministerstva sejdou odboráři a zástupci zaměstnavatelů, které zastupuje naše Asociace coby součást Unie zaměstnavatelských svazů.

Koordinujete svůj postup s dalšími organizacemi?

S divadelníky určitě ano, s těmi ostatními je to spíš dílčí. V tuto chvíli je navíc obtížné se na čemkoli domlouvat, protože toho pořád víc nevíme, než víme.

Divadelníci obecně patří k těm skupinám, které koronavirová pandemie zasáhla hodně tvrdě. V čem je specifické postavení nezávislých divadelníků?

Rozdíl je především v tom, že nezávislá, nebo přesněji „nezřizovaná“ divadla mají relativně menší podíl příjmů od státu, typicky kolem dvaceti procent celkového rozpočtu. Zbytek musí získat ze vstupného nebo nějakými dalšími aktivitami. U zřizovaných divadel to bývá opačně, tam příjem ze vstupného obvykle činí pouze dvacet až čtyřicet procent. Pokud dnes musí být divadlo zavřené, znamená to pro nezávislé mnohem větší poměrný výpadek příjmů. V nezávislých divadlech navíc většina lidí pracuje na základě dohod nebo jako OSVČ, stálých zaměstnanců je jen minimum. Což znamená, že se takových divadel prakticky netýkají programy na podporu zaměstnanosti typu kurtzarbeitu.

Jak vypadá skladba příjmů typického nezávislého divadelníka?

Je to hodně pohyblivé, protože jak herci, tak technici obvykle působí na více místech, vytvářejí týmy pro konkrétní projekty, zahraniční výjezdy a podobně. Kromě ryze divadelních aktivit jsou důležité i příjmy z natáčení, dabingů a podobně. To se dnes všechno zastavilo. Ti lidé přijdou o veškeré příjmy a mají velké problémy – a přitom často nemohou dosáhnout na podpory, které jsou založené na porovnávání příjmů před karanténou a v jejím průběhu. Pouze v případě, že jsou OSVČ, mohou si teď zažádat o příspěvek dvaceti pěti tisíc.

Zjednodušeně řečeno, divadelník se zavřeným divadlem je na tom jako číšník se zavřenou restaurací.

Asi tak. S tím rozdílem, že nezávislá kultura je notoricky podfinancovaná, takže si i za normální situace jen málokdo může dovolit vytvářet finanční rezervy.

Jakou šanci dnes mají nezávislá divadla dosáhnout na státní podporu?

Pokud jsem se stihl seznámit se včerejšími vládními návrhy (z 9. dubna, pozn. red.), zdá se mi, že řada těch nejproblematičtějších