Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Navenek klidný, uvnitř všechno vře. Zdeněk Jičínský mezi mocí a bezmocí, politikou a právem

Zdeněk Jičínský na snímku z roku 2008. Foto: ČTK
Zdeněk Jičínský na snímku z roku 2008. Foto: ČTK

Taková to byla doba. Všelijaká, jen ne černobílá. Prostor mezi mocí a právem se v šedesátých letech zužoval a zase rozšiřoval. Vrátil jsem se z dvouleté vojenské prezenční služby coby nejmladší člen Katedry obecné teorie státu a práva na Právnické fakultě a shledal jsme se tam s dvěma novými staršími kolegy: s Vojtěchem Ceplem, nestraníkem z vlivné prvorepublikové agrárnické rodiny, obdivovatelem anglosaského světa a tamního práva, s vilou na Hanspaulce, později členem prvního, „Havlova“ Ústavního soudu. A také s Nymburákem Zdeňkem Jičínským.

Zdeněk měl právě nějaký průšvih, říkalo se potichu. Znelíbil se někomu mocnému až úplně nahoře, prý snad přímo Novotnému, prvnímu tajemníku KSČ. To se tehdy mezi námi mladšími cenilo. Pro starší to byl důvod k opatrnosti.

Bylo o dvanáct let víc a patřil k silné generaci reformistů, která dnes už odešla nebo odchází z tohoto světa (Zdeněk Jičínský zemřel minulý týden ve čtvrtek, o několik dní jej předběhl významný historik Jan Křen).

Tehdy se svými postoji a osudem jako by přiřadil k Vojtěchu Ceplovi: na Právnickou fakultu byl v roce 1965 sestoupen z Vysoké školy politické Ústředního výboru KSČ, posměšně nazývané „vokovická Sorbonna“. Oba měli pořádné skvrny. Každý docela jiné a ta okolnost, že mohli a chtěli sedět na katedře za jedním stolem a přednášet studentům, vytvářela vzrušenou dobu. Dobu „před“. Zatím jsme netušili před čím, ačkoli jsme na tom mnozí pracovali. Posléze se tomu říkalo pražské jaro. Rozdíl mezi komunisty a nekomunisty či antikomunisty se pomalu stíral.

Zdeňku Jičínskému se ale ani tehdy (a hlavně po listopadu 1989!) neodpouštělo, že byl také v komisi, která připravovala první „socialistickou“ ústavu v roce 1960. To byl tehdy čistý voluntarismus, osobní přání Antonína Novotného, libůstka. Zcela zbytečná, navíc text byl ústavně vzato horší než ten předchozí z takzvané Ústavy 5. května z roku 1948. To všechno proto, aby se v oficiálních projevech mohla omílat prázdná fráze, že socialismus v naší zemi byl již „dobudován“.

Zdeněk Jičínský byl jako právník pozitivista (právo je právo a přes to nejede vlak, litera normy musí opravdu platit), který se čím dál tím víc věnoval ústavě, ústavnímu právu.

V létě 1968 byl kooptován do narychlo zimprovizované České národní rady, aby spolu s existující Národní radou slovenskou vytvořily kvazifundament federace z 28. října 1968. Tehdy šlo o přetvoření jednotného, unitárního Československa ve stát federativní. To jediné pak zbylo z pražského jara, jediné, co Moskva povolila, protože přece „rozděl a panuj“.

Zdeněk byl pro užší, pevnější svazek. Obával se příliš volné federace, zejména pokud byla dvoučlenná: on byl vůbec skeptik, těžký skeptik. Opatrný pragmatik, ovládající legislativní řemeslo. Federativní uspořádání prosazoval už dříve a pak se toho držel. Jemu i všem ostatním to ale bylo málo platné – Husák po okupaci v roce 1970 dvěma ústavními zákony federaci de facto zrušil, vykleštil, zůstaly jen kulisy a tisíce míst pro Slováky v Praze. Kompetence a moc se vrátily do Prahy. Byl-li Jičínský skeptik, Husák byl cynik. Každý z nich se z padesátých let poučil jinak.

Kooptace byly pro Zdeňka něčím jako osudem. Znamenají, že již zvolení rozšiřují zákonodárný (či jiný) orgán „přivolením“ nějakých dalších, které někdo najmenuje či doporučí. Volič tu zůstává zcela stranou. V roce 1968 o tom, kdo bude do vznikající ČNR přivolen, rozhodovaly KSČ a KSS, v prosinci 1989 a v lednu až únoru 1990 Občanské fórum a zbytky vedení stran Národní fronty (lidovci a socialisté). Kdo byl kooptován v roce 1968, mohl být také odvolán.

Jičínský byl z České národní rady s desítkami dalších v roce 1969 odkooptován, vyhozen. Lacino k poslanectví přišli, snadno je pozbyli. Zdeněk byl pak vyhozen i z právnické fakulty (z naší katedry nezbyl skoro nikdo), živil se jako podnikový právník. Podepsal Chartu 77, publikoval v samizdatu i v exilu, nadále se pravidelně stýkal se svými druhy „euráky“, kteří viděli naději v západoevropských komunistických stranách.

Zkušenost kooptanta se pak hodila při ustavování polistopadového režimu. Byl to jeho nápad, jeho pomsta, jeho pero: „A teď jim to vrátíme, uděláme jim, co oni udělali tenkrát nám“– ty, kteří neodešli z parlamentů raději sami, přimějeme teď vyházet nová vedení komunistů a také lidovců a socialistů. A do prázdných míst posadíme formou kooptace naše lidi!

Byl to „nejrevolučnější“ čin polistopadového nerevolučního předání moci, oděný ovšem, a to je ten Zdeňkův paradoxní přínos, do úctyhodné formy

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Nekrolog

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější