Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak mě natírání dveří vrátilo do starých dobrých časů

Barva se vpíjela do dřeva, slunce mě hřálo v zátylku, voněla tráva a zpívali ptáci a já po strašně dlouhé době vůbec nic nemusel… Foto: Ján Simkanič, Deník N
Barva se vpíjela do dřeva, slunce mě hřálo v zátylku, voněla tráva a zpívali ptáci a já po strašně dlouhé době vůbec nic nemusel… Foto: Ján Simkanič, Deník N

Úvaha Jána Simkaniče nad tím, co všechno jsme ochotni kvůli epidemii obětovat, jak moc jí dovolíme, aby nás změnila, nakolik si za příslib většího bezpečí necháme vzít část svých svobod.

Špička středně širokého štětce se ponořila do husté lepkavé lazury. Rozvlněná hladina odstínu palisandr hází na slunci temně měděné odlesky. Zvedám štětec, otírám ho o hranu plechovky, syntetická vůně se mísí s čerstvými výdechy jara a těžce omamuje. Na popraskaném dřevě starých dveří najdu suché místo, nechávám barvu stékat do hlubokých rýh a rozpouštím se v chalupářské nirváně jako luxol v acetonu…

Barva se vpíjela do dřeva, slunce mě hřálo v zátylku, voněla tráva a zpívali ptáci a já po strašně dlouhé době vůbec nic nemusel, vlastně ani natírat ty dveře jsem nemusel, jen mi to dělalo radost. Zastavila se mi ruka, otočil jsem se a díval se do korun stromů na modrém pozadí svěží jarní oblohy a nadechl jsem se stejného pocitu jako před mnoha a mnoha lety. Tak hluboký vnitřní klid jsem už dlouho nezažil.

Teprve teď, třicet let od největší společenské změny mého života, jsem doopravdy pochopil tu nostalgii po starých dobrých socialistických časech a pocítil jejich osudovou přitažlivost. V tu chvíli se čas smrštil a já byl malým klukem uprostřed letních prázdnin, s přehledným rytmem každodenních rituálů, kdy se jeden den podobal druhému v konejšivé jistotě předvídatelnosti.

A pak se čas roztáhl a stal jsem se starým mužem, slábnoucím a znejistěle vyhlížejícím další šoky od dramaticky se proměňujícího světa, v němž je tak sladké vzpomínat na to, jak snadno se tenkrát, kdysi dávno, dalo žít.

Záhy po začátku epidemie začal kolovat vtip, že koronavirus je jako komunismus – zavřel hranice, zakázal shromažďování, vyprázdnil obchody, donutil lidi, aby si věci vyráběli sami, a v televizi má projevy Slovák se špatnou češtinou. Pro někoho je to na hraně černého humoru, protože podobnost skutečně není náhodná a nikdo neví, jestli okupace virem bude pouze dočasná, nebo na věčné časy. Část lidí je ze ztráty svobod vyděšená, ale většina v průzkumech tvrdí, že koronavirovým drátem nataženým kolem země nestrádá.

Hlavní kapitalistickou ctností je usilovat, rozvíjet, zlepšovat, inovovat, směřovat, získávat, shromažďovat, poznávat, vytvářet a růst. Celoživotní vzdělávání, osobní rozvoj, vnitřní kreativita, tlak na výkon a soutěživost jsou mantry úspěchu a jejich naplňování odlišuje vítěze od poražených. Nelze polevit, natož se zastavit, v zádech čekají tisíce a miliony dalších, agilních, pružných a přizpůsobivých z celosvětové konkurence, vždy se najde někdo odpočatější a odhodlanější, když ukážete slabost. Není chvíle pro křehké, nemocné, frustrované, nesmělé či málo motivované a odhodlané. Strachu o budoucnost se nikdy nelze tak úplně zbavit.

Zato za socialismu se za slabosti nikdo stydět nemusel, stačilo předstírat souhlas, zbytek se nějak poddal. Naopak vnitřně dokázal vítězit ten, kdo

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Esej

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější