Deník N

Hitler nad Německem. Poznámky k temným dějinám přímé prezidentské volby a volání po „silných osobnostech“

Adolf Hitler a maršál Hindenburg. Záběr z filmu Triumf vůle.
Adolf Hitler a maršál Hindenburg. Záběr z filmu Triumf vůle.

Esej Josefa Mlejnka jr.: Před osmaosmdesáti lety, v dubnu 1932, mohl německý hrdina první světové války polní maršál Paul von Hindenburg slavit další velký triumf své kariéry – a druhý politický: obhájil totiž v přímých prezidentských volbách svůj mandát. Navíc proti mladé divoké šelmě, Adolfu Hitlerovi. Jak se ale brzy ukázalo, šlo o učebnicovou ukázku Pyrrhova vítězství.

Dopady velké hospodářské krize naháněly davy zoufalých do náruče nacistů, kteří toho roku vyhráli dvoje parlamentní volby. NSDAP v nich sice nezískala nadpoloviční většinu, nicméně když se v lednu 1933 stal Hitler předsedou vlády neboli v německých podmínkách kancléřem, na stařičkém, vetchém prezidentovi si skoro doslovně vydupal z portfolia jeho pravomocí to, co potřeboval k nastolení diktatury.

Možná kvůli porážce stojí v popisech Hitlerovy cesty k moci jeho prezidentské tažení trošku stranou zájmu. Nezaslouženě, neboť ho bohatě zúročil v parlamentních volbách, které následovaly nedlouho po těch prezidentských. A jednalo se o kampaň z dnešního pohledu překvapivě moderní, o děsivou ukázku možností politického marketingu a využití některých moderních technologií, včetně tehdy pro tyto účely ještě nepoužívaného letadla.

Malý Napoleon

Přímé prezidentské volby tehdy v Evropě představovaly raritu. Jejich premiéra se na starém kontinentu uskutečnila v 19. století ve Francii. V roce 1848 tam propukla revoluce, jež svrhla konstituční monarchii a nastolila republiku. Její ústava se zhlédla v americkém prezidentském modelu. Prezident se měl volit přímo, kdyby však v prvním kole nikdo nezískal nadpoloviční většinu, volba by přešla do parlamentu. Ludvík Napoleon Bonaparte, synovec známějšího a slavnějšího Napoleona, vycítil příležitost.

Malý Napoleon, jak ho posměšně označil spisovatel Victor Hugo, po celý život toužil vyrovnat se svému slovutnějšímu strýci, což do revoluce z roku 1848 vyústilo i v neúspěšné pokusy o státní převrat a věznění v důsledku jednoho z nich. Co se ale nepodařilo násilím, mělo se teď uskutečnit pomocí hlasů od spoluobčanů. Ludvík Napoleon ani nemusel vymýšlet nějaký složitý program, jelikož zejména ve venkovských oblastech stačilo jen jeho jméno, připomínka dob nedávno zašlé slávy Francie. Ve volbách drtivě triumfoval a vyhrál již v prvním kole se skoro 75 procenty hlasů.

Ludvík Napoleon Bonaparte. Foto: Wikimedia Commons

Svého postavení však zneužil k nastolení prezidentské diktatury a posléze k zavedení císařství. Jeho éru ukončila pruská vojska, která porážkou Francie ve válce z let 1870–1871 završila proces sjednocování moderního Německa.

Země galského kohouta si ze zneužití silného prezidentského úřadu malým Napoleonem, prvním prezidentem a (zatím) posledním monarchou Francie, vzala velké poučení. Francouzský prezident se počínaje třetí republikou, vzniklou na troskách druhého císařství, volil nepřímo a pravomocemi zrovna neoplýval. Změnu přinesl až generál Charles de Gaulle, ale to už je jiný příběh.

Dýka v zádech

Ten náš pokračuje mužem, který se tažení do Francie účastnil jako třiadvacetiletý mladík a posléze se proslavil především v době první světové války, byť spíše jako marketingový obraz vojevůdce z válečných pohlednic – o skutečných strategických tazích rozhodovali převážně jiní.

Německá armáda dosáhla pod (formálním) velením maršála Paula von Hindenburga některých velkých úspěchů, především na východní frontě. Tím spíš byl posléze pro mnohé uvěřitelný Hindenburgův poválečný příměr o dýce, kterou proradní politici vrazili do zad hrdinné armádě a dojednali ponižující mír. V prostředí frustrace z porážky i z bídné hospodářské situace prvních poválečných let nalézala sluchu, byť zejména po vstupu USA do války již Německo nemělo materiální ani lidské zdroje, aby mohlo v konfliktu vyhrát.

Hindenburgův vojenský portrét z roku 1916. Foto: Bundesarchiv

Poválečné otřesy se projevovaly mimo jiné v pokusech krajní levice i pravice převzít moc, nakonec se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější