Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Nemoci byly vždycky, hlavně neztratit lidi.“ Virus očima pamětníků, kteří zažili válku i měnovou reformu

Tichomír Mirkovič, místopředseda Československé obce legionářské. Foto: Jan Wirnitzer, Deník N
Tichomír Mirkovič, místopředseda Československé obce legionářské. Foto: Jan Wirnitzer, Deník N

Jak se na koronavirovou epidemii dívají lidé, kteří vzhledem ke svému věku patří mezi nejohroženější, ale zároveň zažili společenské otřesy, které si mladší ročníky mohou jen zkoušet představit? Deník N telefonicky vyzpovídal tři z nich. Vedle zážitků z války či komunistické perzekuce virus v jejich očích bledne.

Západní svět včetně Česka si v posledních týdnech uvědomuje, jak klidná a hojná desetiletí má za sebou, když je koronavirová epidemie tou největší změnou způsobu lidských životů.

Ještě generace nynějších babiček a dědečků má přitom v paměti změny, před nimiž ta koronavirová omezení – přinejmenším v jejich očích – blednou: druhou světovou válku, následný nástup komunismu, likvidaci úspor lidí v zemi prakticky přes noc.

„Pamětníci ale často k současné krizi přistupují s odstupem a v klidu, jednoduše s moudrostí toho, co už zažili,“ řekla Deníku N Jana Holcová ze společnosti Post Bellum. Společnost k tomuto zjištění došla, když její pracovníci oslovili s nabídkou pomoci například v podobě nákupů či zajištění léků komunitu pamětníků, z jejichž vzpomínek v uplynulých letech vybudovali online sbírku Paměť národa.

Části seniorů sice čerpá ze svých zkušeností a berou situaci s nadhledem, jiným ale chybí opora a špatně snášejí izolaci. „Mnozí nejsou zvyklí příliš telefonovat, ale chodili na poštu, povídali si se sousedkou, šli do kavárny… Někteří nám nyní volají, že zažívají nepříjemné ‚flashbacky‘, které je vrací do doby, o které si mysleli, že ji už nezažijí. Do období, kdy se nikam nesmělo. Vyplují jim vzpomínky, nemohou spát, jíst, mají depresivní nebo panické stavy,“ popisuje Kateřina Bohatá, která vede linku seniorů v centru Elpida. Důležité podle ní je, aby to nezkoušeli přetrpět, ale dostali pomoc psychologů nebo na krizových linkách.

Pamětníci, které oslovil Deník N, zažili válku, komunistický puč, výslechy či měnovou reformu. Není to ale tak, že by svou vzpomínku postavili na jednoduchém konstatování, že dříve byla doba těžší.

„Nejsem tímhle stresovaná vůbec, považuji tu hysterii za neadekvátní,“ pouští se do vyprávění Naděžda Köhlerová. Profesí lékárnice, osudem žena, která se narodila v Žilině několik desítek hodin po vypuknutí Slovenského národního povstání. Její matka se předtím dva roky ukrývala ve sklepě žilinské textilky, aby unikla deportaci do Osvětimi – nepřijít povstání, pláč miminka ji mohl prozradit. Skrývaly se pak v horách a sklepích, o židovském původu a smrti babičky v koncentračním táboře se dozvěděla až v dospělosti.

Paní Köhlerová kritizuje přístup vlády. „Mám obavy z jiných důvodů, než že bychom nezvládli ‚koronu‘, vždycky byly nějaké nemoci. Když vidím ty, co vládnou, připadá mi to nebezpečné – vyvolávají paniku a jsou naprosto neschopní. Je nehorázné, co se děje v domovech důchodců, nesmyslně draho nakupujeme z Číny, mladí lidé ztrácejí práci, návody na kompenzace jsou nesrozumitelné…“

Naďa Köhlerová na snímku z roku 1984 a soudobé fotografii. Foto: Paměť národa / archiv Nadi Köhlerové

Vystudovaná farmaceutka, jejíž strýc byl na třináct let odsouzen ve vykonstruovaném procesu, se sama dostala do hledáčku Státní bezpečnosti v roce 1969. Tehdy se její manžel nepodvolil výzvě vlády k brzkému návratu z ciziny, než se uzavřou hranice. StB pak zkoušela rodinu rozbít nátlakem i nabídkou ke spolupráci.

„Kdybyste byl z Babišových novin, nic bych vám neřekla,“ podotýká také sama od sebe pamětnice, která v osobě premiéra vidí to, že se Česko nedokázalo s komunistickým dědictvím úplně vypořádat.

Souhlasí, že životní zkušenost pomáhá k nadhledu a odstupu. „Opatření nejspíš potřeba jsou, nejhorší ale je, jak dopadají na mladé lidi v produktivním věku, kteří nevědí, co dělat. A místo toho straší – já vím, že to je nový vir, ale počty lidí, kteří zemřeli, nejsou tak dramatické. Možná budeme muset odvyknout tomu pocitu blahobytu. Ale zase si nemůžeme zvykat, že ze dne na den lidé přijdou o živnost a nemají z čeho žít, to považuji za zločin,“ uzavírá.

Myslíme si, že nás nic nemůže zastavit

Tichomír Mirkovič bojoval za druhé světové války v Titově armádě v Jugoslávii. Místopředseda Československé obce legionářské v hodnosti plukovníka strávil na frontě podle vlastního líčení tři a půl roku, byl vážně raněn. „Jsem teď pracovně na Smíchově, řešíme něco v jednom domě,“ omlouvá se nejprve do telefonu.

O dvě hodiny později z domova letos čtyřiadevadesátiletý veterán vysvětluje, že ví, že nemá chodit ven, ale

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější