Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Rodina přijela z Británie a vyděšení družstevníci údajně hrozili zatlučením dveří. „Jsme jako Vlastníci,“ říká obyvatelka

Ondřej a Irena Mickovi s dcerami. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Ondřej a Irena Mickovi s dcerami. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Strach z šíření koronaviru vnáší mezi lidi nebývalé napětí. Starostové nechávají zatarasit parkoviště a zakazují výletníkům vjezd do obcí, nakažení někdy čelí nadávkám a urážkám. Nervozitu vzbuzují také navrátilci ze zahraničí. Nepříjemné momenty zažila i rodina, která po příjezdu ze Skotska pobyla v pražském „karanténním“ bytě svého známého jen asi dvě hodiny. Pak se ozvali vyděšení družstevníci, údajně i s hrozbou zatlučení dveří, a rodiče s dvěma malými dětmi museli vyhledat nový azyl.

Byla to rychlá akce. V kamenném domě ve vesničce nedaleko skotského Edinburghu žili Mickovi sedm let. Ondřej Micka se živil jako vedoucí maloobchodu, jeho ženě Ireně pomalu končila devítiměsíční rodičovská dovolená a už se těšila zpět do zaměstnání: pracovala jako asistentka lidí s mentálním postižením. Koncem března se ale manželé rozhodli sbalit všechny věci, koupit letenky a vrátit se s dvěma malými dcerkami na čas do Česka.

„Důvodů jsme měli několik: byli jsme nervózní z toho, že vláda ani můj zaměstnavatel neudělali vůbec nic pro ochranu lidí. V obchodě, kde jsem pracoval, jsem denně viděl, jak zákazníci podceňují situaci. Jak si sahají na obličej, do pusy a pak platí. Sledovali jsme dění v zahraničí a tušili jsme, že když se opatření v Británii zavedou pozdě, případy nakažených a úmrtí rychle porostou,“ vysvětluje dvaatřicetiletý muž.

Neděsilo jej ani tak riziko, že se kvůli liknavosti britské vlády on nebo jeho rodina nakazí, jako spíš vyhlídka přetíženého zdravotnického systému. „Báli jsme se, že když si třeba děti při hraní na zahradě zlomí nohu, lékaři nám nepomůžou,“ popisuje Micka, který znepokojeně sledoval zprávy o nedostatečné vybavenosti nemocnic ochrannými pomůckami nebo plicními ventilátory – v Británii s 66 miliony obyvatel bylo donedávna jen osm tisíc ventilovaných lůžek.

Tím, kdo zavelel k odjezdu, byla nakonec jeho manželka Irena. „Měla jsem strach o děti, tak jsem začala přemýšlet, kam bychom se mohli uklidit. Jako první místo, kde strávit povinnou dvoutýdenní karanténu po návratu do Česka, mě napadla naše chata na Šumavě. Z diskuse s mým tatínkem ale vyplynulo, že tam mají lidé z přijíždějících Pražáků velký strach, navíc bychom byli dost odříznutí,“ nastiňuje své úvahy čtyřiatřicetiletá žena, která s otcem všechny varianty pečlivě probírala.

Do bytu k rodičům se rodina nechtěla hned nastěhovat, protože by všechny členy domácnosti uvrhla do povinné preventivní karantény. „Moje tchyně navíc pracuje v porodnici, tak jsme ji nechtěli vyřadit z provozu,“ vysvětluje Micková.

Pak jejího otce, vyučujícího dějin britské filozofie na Univerzitě Karlově, napadlo dočasné řešení, které se zdálo slibné: požádat

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější