Lesk a bída českého skla v humpolecké 8smičce
Jednou z výstav, která je v současné době kvůli situaci zavřená, je Bylo nebylo nebylo bylo: Sklo v humpolecké 8smičce. Lze si z ní ve chvíli, kdy ji nemůžeme fyzicky navštívit, něco odnést? Minimálně to, že připomíná příběh jednoho z děl, které vznikalo za nelidských podmínek.
Od svého založení v roce 2018 se 8smička profiluje jako kulturní prostor, který pravidelně třikrát do roka představuje výstavní projekty se společným jmenovatelem: jedná se o skupinové výstavy převážně současných českých umělců či českých a slovenských umělců působících ve 20. století. Jejich výběr určuje nějaké společné téma, kterým může být práce se stejným materiálem (textil, sklo), námět (Vysočina, písmo) nebo třeba i to, že jde o umělce, kteří pracují v autorské dvojici.
Výstava s poměrně dlouhým názvem Bylo nebylo nebylo bylo: Sklo patří do první skupiny, mezi projekty prezentující díla, jejichž autoři pracují s konkrétním materiálem. Přesto se však z řady ostatních výstav vymyká: i když i zde nalezneme zástupce volného umění, hlavní roli zde zastává sklo designové. Pokud se v kontextu českého výtvarného umění řekne sklo, většinou si vybavíme slavné sklárny v Novém Boru, sklářské výrobky používané jako vývozní artikl za minulého režimu, krachující sklárny za režimu současného a jména jako René Roubíček, Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, případně Jiří Pelcl či Maxim Velčovský.
Duchamp, semafory i zavařovačka
Se všemi zmíněnými autory i fenomény výstava pracuje, ale jde ještě dále. Jak je již pro 8smičku typické,
