Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Deník Renaty Kalenské z izolace: Dokážu skály lámat a u toho hrát pexeso. Ale jako domácí učitelka selhávám

Děti zkoušejí, jestli by to nešlo i bez těch protivných roušek. Nešlo. Foto: Renata Kalenská, Deník N
Děti zkoušejí, jestli by to nešlo i bez těch protivných roušek. Nešlo. Foto: Renata Kalenská, Deník N

Lidé po transplantaci patří v souvislosti s koronavirem mezi nejohroženější jedince. Renata Kalenská je jedním z nich. V Deníku N jednou týdně popisuje, jak se jí a jejím dvěma dětem v přísné izolaci žije.

Dochází mi humor. Jako domácí učitelka absolutně selhávám. Když volám matce Mikulášovy spolužačky, jen se chichotá, že zas něco nevíme. Už mě ten chichot straší i ve snech. Prostě a jednoduše, ztrácím nadhled a nechápu, jak to všichni dělají. Dokážu upéct buchty i rohlíky, dokážu to tady vysmejčit, dokážu u toho psát do novin, dokážu skály lámat a u toho hrát pexeso, ale do háje, opravdu neumím z hvězd rozluštit kód, kterým se dostanu do školních testů z angličtiny. Ani v sedlině kafe nedokážu vyčíst synovu školní mailovou adresu, když on ani netuší, že nějaký mail jako páťák už dva roky ve škole používá.

Strašně jsem se doteď bála, že se školy otevřou a já do nich budu muset děti pustit zpátky. Do školy a do školky. Pro mě by to mohlo znamenat, že mi jako úspěšní přenašeči koronavirus zavlečou domů a já padnu. Prosím vás, už ty školy otevřete, mně je už jedno, jestli chytnu koronu ze školních lavic, jen když nebudu muset řešit, jaký hardware a software si můj syn, který nemá počítač ani tablet, tento týden vyzkoušel a jak obojí hodnotí.

Dnes se nám v pravé poledne podařilo připojit k videochatu s paní učitelkou a polovinou spolužáků. Nevím, jestli si ta druhá půlka po obědě zdřímla, nebo teď řvou nad monitorem, že spojení nefunguje… Ale my tu jsme! Velkoryse nám odpouštím, že před třemi hodinami jsme na online angličtinu zapomněli. Chat trvá pětatřicet minut a já se cítím šťastně. Mám pocit, že se paní učitelka na chvilku ujala vedení, převzala za mě zodpovědnost. A je to dobrý pocit.

Mikuláš první polovinu chatu nemluvil, protože se tetelil radostí nad tím, že si spolužáci i paní učitelka všimli, že má vlasy obarvené namodro (nastříkal si to sám). Ve druhé půlce stačil jen jednu věc – postěžovat si, že má s tím učivem docela smůlu, protože „máma mu zabavila mobil, a tak má tu komunikaci ztíženou“.

Stojím v koupelně, drhnu umyvadlo zaplivané zubní pastou, koukám na sebe do zrcadla, což zrovna povzbuzující pohled není, a počítám do deseti. Zabírá to. Jsem zticha přesně do okamžiku, kdy videochat skončí. Pak nastupuju s ohromeným výrazem, jestli si všiml, že jsem do noci přepisovala rozhovor a brzy ráno vstala, abych ho i zredigovala a poslala do redakce, díky čemuž on měl můj počítač celé dopoledne k dispozici pro případ, že by kvůli škole potřeboval cokoli.

Pak jsem si vzpomněla, že jsem dětem den předtím

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Komentáře, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější