Slyšíte to ticho? To samozvaní obhájci svobody slova reagují na Orbánův útok proti ní
Komentář Jana Moláčka: Vraťme se na chvíli v duchu do let 2015–2016, kdy tématem číslo jedna v Evropě byla migrační krize. A představme si, že by Angela Merkelová požadovala v Německu přijetí zákona, který by trestal až pětiletým vězením každého, kdo by o této krizi „šířil lži nebo zkreslené informace“, které by mohly „poplašit nebo zneklidnit velké množství lidí“ nebo „bránit úspěšné ochraně“ před riziky, která přináší.
Snadno si lze představit, jakou obrovskou nevoli by takovýto návrh mezi odpůrci Merkelové – včetně českých – vyvolal.
Přesně takový zákon teď jedna evropská vláda prosadila. Ti, kdo by za něj ale Merkelovou označovali jako diktátorku, jsou náhle zticha. Proč? Protože v čele té vlády nestojí ona, ale Viktor Orbán.
Maďarský parlament kromě kritizované časově neomezené možnosti vládnout dekrety dal premiérovi ještě jeden dárek – bič na nepohodlné novináře. Těch je v zemi tak jako tak jen hrstka, většinu velkých médií má vláda dávno pod kontrolou a těm zbylým brání v práci všemi prostředky, jaké dokáže vymyslet. Teď má v ruce další klacek. A pořádně tlustý. Pod pojem „zkreslené informace způsobilé bránit úspěšné ochraně“ před epidemií lze zahrnout ledacos a pět let v kriminálu není legrace.
Nemá smysl se s Orbánovými fanoušky v Česku přít o to, zda jde, či nejde o omezení svobody slova. Pokud jim nevadily dosavadní Orbánovy útoky proti svobodným médiím, těžko jim bude vadit tento.
Ostatně – zaryté mlčení tváří v tvář kroku, který by ze strany Merkelové, Jourové či kteréhokoliv jiného neoblíbence Orbánových příznivců vyvolal vřavu obviňování z totalitních praktik, mluví samo za sebe.
Kvůli čemu myli kancléřce hlavu
Vraťme se k hypotetickému příkladu z úvodního odstavce. Malou ochutnávku toho, co by se sneslo na hlavu německé kancléřky, pokud by se takový zákon pokusila jen navrhnout, nabízejí reakce na německý zákon, podle něhož musejí sociální sítě od roku 2018 pod hrozbou vysokých pokut rychle mazat nenávistné a zjevně protizákonné příspěvky.
Jde o slabý odvar maďarské normy, sám o sobě nehrozí trestem autorům jakéhokoliv obsahu a není namířen proti lžím ani dezinformacím. Míří na obří technologické firmy a jednoznačně protizákonné projevy, kterým do té doby poskytovaly prostor, aniž by za to nesly jakoukoliv odpovědnost.
Přesto se na Německo kvůli zákonu snesla záplava hysterického obviňování z cenzury, „umlčování nepohodlných názorů“, totalitních praktik, snahy zavést diktaturu a kdoví čeho ještě. Ne že by zákon nebyl problematický – dávat soukromé firmě právo, nebo dokonce povinnost rozhodovat, který obsah odporuje zákonu, je problematické velmi. Ale mluvit o cenzuře je nesmysl – pokud někdo přišel na Facebooku o obsah, který síť vyhodnotila jako protizákonný, a přitom šlo například o satiru, nic mu nebránilo ho publikovat a sdílet jakkoliv jinak. Nic mu ze strany policie či justice pochopitelně nehrozilo a nehrozí.
Ale zpět k tomu podstatnému – bouře, kterou německá úprava vyvolala dokonce i v Česku, jehož se nijak netýkala, je
