Deník N

Epidemie koronaviru nám převrátila život a vzala svobody a práva. Budeme je chtít ještě zpět?

Prodavačka v malém pekařství ve stanici metra Kobylisy. Každá vděčnost, kterou lidem za pulty obchodů či u pokladen supermarketů projevíme, je nesmírně potěší. Zaslouží si ji. Foto: Jan Moláček, Deník N
Prodavačka v malém pekařství ve stanici metra Kobylisy. Každá vděčnost, kterou lidem za pulty obchodů či u pokladen supermarketů projevíme, je nesmírně potěší. Zaslouží si ji. Foto: Jan Moláček, Deník N

Komentář Jany Ustohalové: Když jsem před víc než pěti lety stála v maďarské pustě u srbských hranic u vesnice Röszke, kde bylo jenom kukuřičné pole a tisíce zoufalých lidí na útěku před válkou, poprvé mi došlo, jak slabý a křehký je vlastně stát, jak moc nefunkčním se může stát.

Jak se může během chvíle zhroutit a všechen ten pracně vybudovaný systém pravidel a zvyklostí může prakticky přes noc přestat fungovat a scvrknout se jen na kordon policistů, kteří brání tisícům zbídačených lidí jít dál do vnitrozemí.

Bez ohledu na to, že to jsou lidské bytosti se svými nedělitelnými právy a že vláda té země byla tehdy (i dnes) vázaná mezinárodními závazky. Uvědomila jsem si, jak tenká je v krizi slupka civilizace, zákonů, práva, empatie a milosrdenství. Že stateční a obětaví nejsou zdaleka všichni. Protože hodně jich jen se strachem, odevzdaností či nenávistí přihlíží.

Nikdy mě ale nenapadalo, že se v budoucnu stane něco podobného a já u toho nebudu jako pozorovatel, ale jako účastník. Že se to dotkne přímo mě, že to úplně převrátí můj život.

    • 1. 3. první tři případy koronaviru v ČR
    • 11. 3. zavření škol
    • 11. 3. zákaz návštěv v nemocnicích
    • 12. 3. vyhlášení nouzového stavu
    • 14. 3. zavření obchodů a restaurací
    • 15. 3. omezení pohybu lidí přes hranice
    • 16. 3. 298 nakažených, první tři oficiálně vyléčení
    • 19. 3. povinné roušky, nákupy pro seniory ve vyhrazených hodinách
    • 20. 3. zákaz otců u porodů
    • 30. 3. 2775 nakažených, 16 obětí

Během jednoho březnového týdne se zhroutil náš svět, jak jsme ho znali. Nejdřív to dolehlo na rodiny s dětmi ve školách. Ty se zavřely ze dne na den bez toho, aby se na to rodiny a učitelé mohli jakkoliv připravit a zorganizovat si život.

Je to teď podobné jako tehdy na maďarsko-srbských hranicích – to, co je jinde povinností státu, je u nás na dobrovolnících, na obyčejných lidech, kteří často nasazují vlastní krk, aby zajistili fungování základních služeb. Třeba prodavačky nebo pokladní dlouho neměly ani roušky či rukavice. Podle mnoha svědectví jim je zaměstnavatelé dokonce zakazovali, prý aby neděsily zákazníky. (Až půjdete nakupovat, věnujte jim třeba čokoládovou tyčinku z nákupu, uvidíte, jakou jim uděláte radost.) Další bezejmenní

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější