Halík: Končí zřejmě další kapitola dějin křesťanství, je třeba se přichystat na novou
Náš svět je nemocný. Nemyslím tím jen pandemii koronaviru, nýbrž stav naší civilizace, jak se ukazuje skrze tento globální fenomén, biblicky řečeno: znamení doby.
Mnozí z nás si ještě na počátku této neobvyklé postní doby mysleli, že tato epidemie způsobí jakýsi krátkodobý blackout, poruchu obvyklého chodu společnosti, kterou nějak přečkáme a pak se vše brzy zas vrátí ke starému. Nevrátí. A kdybychom se o to pokusili, bylo by to špatně. Po této globální zkušenosti svět nebude – a zřejmě nemá být – zcela stejný jako před ní.
Je přirozené, že se v dobách kalamit nejdřív zajímáme o materiální prostředky k přežití; avšak „ne samým chlebem živ je člověk“. Nastává čas vidět i hlubší souvislosti tohoto otřesu jistot našeho světa. Nevyhnutelný proces globalizace zřejmě dosáhl vrcholu: nyní se ukazuje globální zranitelnost globálního světa.
Církev jako polní nemocnice
Jakou výzvu představuje tato situace pro křesťanství, církev – jednoho z prvních „globálních hráčů“ – a teologii?
Církev by měla být tím, čím ji chce mít papež František: „polní nemocnicí“. Papež touto metaforou míní, že by neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších. Zkusme však tuto metaforu promýšlet – a uvádět do života – ještě hlouběji.
Má-li být církev „nemocnicí“, má jistě nabízet zdravotní, sociální, charitativní službu, tak to dělala od úsvitu svých dějin. Avšak církev jako dobrá nemocnice má plnit ještě další úlohy:diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu) a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).
Prázdné kostely jako znamení a výzva
Před Velikonoci minulého roku vyhořela pařížská katedrála Notre Dame, letos se v postní době nekonají bohoslužby ve statisících kostelů několika kontinentů – a i v synagogách a mešitách. Jako kněz a teolog přemýšlím o prázdných či zavřených kostelích jako o Božím znamení a výzvě.
Rozumět Boží řeči v událostech našeho světa ovšem vyžaduje umění duchovního rozlišování a to předpokládá kontemplativní odstup od našich zjitřených emocí a předsudků, od projekcí našich strachů a přání. Ve chvílích katastrof ožívají „spící agenti zlého, pomstychtivého Boha“, šíří strach a vytloukají z něj pro sebe náboženský kapitál. Jejich vize Boha je už po staletí vodou na mlýn ateismu.
V době kalamit nehledám Boha jako rozhněvaného režiséra, pohodlně usazeného za scénou našeho světa, nýbrž vnímám ho jako zdroj síly, působící v těch, kteří v takových situacích prokazují solidární a obětavou lásku – ano, i v těch, kteří k tomu nemají žádnou „náboženskou motivaci“. Bůh je pokorná a diskrétní láska.
Nemohu se však zbavit otázky, zda čas prázdných a zavřených kostelů není pro církev jakýmsi varovným průhledem do poměrně blízké budoucnosti: takhle to může vypadat za pár let ve velké části našeho světa. Copak nás už dost nevaroval vývoj v mnoha zemích, kde se stále více vyprazdňovaly a zavíraly kostely, kláštery a kněžské semináře? Proč jsme tak dlouho tento vývoj přičítali vnějším vlivům („cunami sekularismu“) a nechtěli vzít na vědomí, že další kapitola dějin křesťanství zřejmě končí a je třeba