Deník N

Halík: Končí zřejmě další kapitola dějin křesťanství, je třeba se přichystat na novou

Církev by měla být tím, čím ji chce mít papež František: „polní nemocnicí“. Foto: Bhavishya Goel
Církev by měla být tím, čím ji chce mít papež František: „polní nemocnicí“. Foto: Bhavishya Goel

Náš svět je nemocný. Nemyslím tím jen pandemii koronaviru, nýbrž stav naší civilizace, jak se ukazuje skrze tento globální fenomén, biblicky řečeno: znamení doby.

Mnozí z nás si ještě na počátku této neobvyklé postní doby mysleli, že tato epidemie způsobí jakýsi krátkodobý blackout, poruchu obvyklého chodu společnosti, kterou nějak přečkáme a pak se vše brzy zas vrátí ke starému. Nevrátí. A kdybychom se o to pokusili, bylo by to špatně. Po této globální zkušenosti svět nebude – a zřejmě nemá být – zcela stejný jako před ní.

Je přirozené, že se v dobách kalamit nejdřív zajímáme o materiální prostředky k přežití; avšak „ne samým chlebem živ je člověk“. Nastává čas vidět i hlubší souvislosti tohoto otřesu jistot našeho světa. Nevyhnutelný proces globalizace zřejmě dosáhl vrcholu: nyní se ukazuje globální zranitelnost globálního světa.

Církev jako polní nemocnice

Jakou výzvu představuje tato situace pro křesťanství, církev – jednoho z prvních „globálních hráčů“ – a teologii?

Církev by měla být tím, čím ji chce mít papež František: „polní nemocnicí“. Papež touto metaforou míní, že by neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších. Zkusme však tuto metaforu promýšlet – a uvádět do života – ještě hlouběji.

Má-li být církev „nemocnicí“, má jistě nabízet zdravotní, sociální, charitativní službu, tak to dělala od úsvitu svých dějin. Avšak církev jako dobrá nemocnice má plnit ještě další úlohy:diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu) a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).

Prázdné kostely jako znamení a výzva

Před Velikonoci minulého roku vyhořela pařížská katedrála Notre Dame, letos se v postní době nekonají bohoslužby ve statisících kostelů několika kontinentů – a i v synagogách a mešitách. Jako kněz a teolog přemýšlím o prázdných či zavřených kostelích jako o Božím znamení a výzvě.

Rozumět Boží řeči v událostech našeho světa ovšem vyžaduje umění duchovního rozlišování a to předpokládá kontemplativní odstup od našich zjitřených emocí a předsudků, od projekcí našich strachů a přání. Ve chvílích katastrof ožívají „spící agenti zlého, pomstychtivého Boha“, šíří strach a vytloukají z něj pro sebe náboženský kapitál. Jejich vize Boha je už po staletí vodou na mlýn ateismu.

V době kalamit nehledám Boha jako rozhněvaného režiséra, pohodlně usazeného za scénou našeho světa, nýbrž vnímám ho jako zdroj síly, působící v těch, kteří v takových situacích prokazují solidární a obětavou lásku – ano, i v těch, kteří k tomu nemají žádnou „náboženskou motivaci“. Bůh je pokorná a diskrétní láska.

Nemohu se však zbavit otázky, zda čas prázdných a zavřených kostelů není pro církev jakýmsi varovným průhledem do poměrně blízké budoucnosti: takhle to může vypadat za pár let ve velké části našeho světa. Copak nás už dost nevaroval vývoj v mnoha zemích, kde se stále více vyprazdňovaly a zavíraly kostely, kláštery a kněžské semináře? Proč jsme tak dlouho tento vývoj přičítali vnějším vlivům („cunami sekularismu“) a nechtěli vzít na vědomí, že další kapitola dějin křesťanství zřejmě končí a je třeba

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

Komentáře, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější