Deník N

Žila jsem v papiňáku, který ještě neupouštěl páru. Teď mě překvapuje, jak jsem v klidu, říká Josefína Formanová

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Vnučka režiséra Miloše Formana a zároveň spisovatele Jiřího Stránského Josefína Formanová v otevřeném rozhovoru pro Deník N popisuje, jak v současné době, kdy svět ohrožuje nákaza koronavirem, snáší své těžké deprese a úzkosti. Kromě toho, že se schovává „ve svém doupěti“, pomáhá s ostatními dobrovolníky starým lidem a rozhodla se, že se zkusí dostat na DAMU. Ostatně s divadlem má čerstvou zkušenost – v Dejvickém divadle zrežírovala hru, kterou napsal právě její dědeček Jiří Stránský.

Ráda bych začala něčím jiným než hrou Játra, kterou jste režírovala v Dejvickém divadle, vašimi slavnými dědečky Milošem Formanem a Jiřím Stránským, tátou a strýcem, tedy bratry Formanovými. Možná do toho skočím trochu neomaleně, když tak mě zastavte.

Na mě je máloco příliš otevřené, takže se ptejte na cokoli.

To jste ideální respondentka. Psychologický ústav Akademie věd ČR vydal výzvu, ať na jeho web lidé píší, co je pro ně v době pandemie nejtěžší, čemu musí čelit, jak se s tím vypořádávají. Jak byste akademikům odpověděla vy, která máte deprese a těžké úzkosti?

Já radikální nejistotě čelím každý den. Každé ráno vstávám s pocitem, že náš svět není v pořádku a že se všude kolem dějí strašné věci. A hlavně že trpí planeta a moje generace už na ní možná ani nepovede plnohodnotný život. Možná to teď bude vypadat, že vůbec nereflektuju, v čem teď žijeme, ale já to s tím mám hrozně spojené.

Děje se mi jedna zajímavá věc – než přišla pandemie, trpěla jsem environmentálním žalem. Ten pociťuju stále, ale teď jako by se něco měnilo. Pořád jsem žila v nějakém papiňáku, který ještě neupouštěl páru. A teď se touhle krizí, která je strašná a lidé jsou v ohrožení, nastartoval nějaký proces.

Ze zkušeností, které mi popisují starší lidé kolem mě, je to proces, který s sebou možná přináší nějakou naději. Minimálně třeba tu, že to bude zase lepší. Lidé si začali víc všímat sebe navzájem. Stačí se podívat na zprávy nebo na sociální sítě a vidíte, že se lidé víc zajímají o druhé, i o neznámé kolem sebe. Tohle je něco, co možná pamatují naši prarodiče nebo to zažívají lidé někde na vsi. Zdraví se na ulici… A tohle mi připadá jako podobný princip.

Mluvila jsem s kamarádem, který má silné úzkosti, a ten mi řekl, že je na tom teď mnohem hůř. Poprvé v životě se dostal do situace, kdy nebyl schopen do těch nejtemnějších myšlenek zahrnout fakt, že má malého syna. Mluvím samozřejmě o nutkání zabít se. Zažíváte teď podobné stavy? Vlastně neznám vaši přesnou diagnózu.

Ano, týká se mě totéž. A ty úzkosti… Mám dny, kdy jenom sedím nebo ležím v posteli a nemůžu se pohnout. Když se mě můj přítel Mikuláš ptá, co se děje, nejsem schopná mu nic říct. Nejsem to schopná komentovat ani zpětně, protože jenom vyslovit to, co se děje, je strašné. Je to pro mě náročné a nejde to. Většinou jenom řeknu, že mě trápí svět. Nějak to zamumlám, on mi nerozumí a nutí mě to opakovat, ale já už to opakovat ani nemůžu. Jenom ho v hlavě, v myšlenkách prosím, aby se mě na to neptal.

Když to pak za den za dva nebo za týden pomine, už se k tomu nechci vracet. Já prostě už dlouho nevěřím na budoucnost. To, co se teď děje… Mám potřebu vrátit se k první otázce. Hodně bych nerada, aby to vyznělo, že pandemii vnímám jako pozitivní. Ne, to ne, já to vnímám jako strašnou

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější