Deník N

Italové se semkli, je tu méně obav než v Česku. Nejvíc se bojím vzedmutí nacionalismu, říká Čech z podhůří Dolomit

Opuštěná ulice v italském Milánu. Foto: Mick de Paola, Unsplash
Opuštěná ulice v italském Milánu. Foto: Mick de Paola, Unsplash

Vít Kučík bydlí v okrese Vicenza na severovýchodě Itálie na úpatí Dolomit. Tamní těžkou krizi způsobenou pandemií koronaviru SARS-CoV-2 tak prožívá na vlastní kůži. Vystudoval v Praze IT a je mluvčím Českých elfů, hnutí, které bojuje proti cizím dezinformačním kampaním v českém kyberprostoru. Z podhůří italských Alp občas publikuje a vede tam i rodinný lokální supermarket. Deníku N poskytl korespondenční rozhovor o tom, co se v nejpostiženější zemi Evropy děje.

Jaké máte pocity z toho, co se kolem vás děje?

Vnímám to jako krizovou situaci, která tady v tak rozsáhlé globální podobě nebyla sto let. Tuším, že některé věci ve společnosti se změní natrvalo.

Nejde o samotnou nebezpečnost viru – lidstvo už pamatuje podstatně horší nemoci. Jde především o jeho infekčnost. Právě ta zasáhla současnou postmoderní společnost s hustou sítí vzájemných globálních kontaktů a konexí v jejím nejcitlivějším bodě. To je fenomén, který budou sociologové zpětně zkoumat ještě dlouhá léta.

Jak se koronavirová krize v severní Itálii dotýká vás osobně?

Náš okres Vicenza sousedí s prvním ohniskem nákazy, které bylo ihned hermeticky uzavřeno. Postupně jsme se dostali do karantény taky.

Karanténa je velmi přísná, podobá se stannému právu. Prakticky platí zákaz vycházení z domu, ven můžete jen pro nákup potravin, k lékaři nebo do práce, pokud je váš zaměstnavatel na seznamu „esenciálních činností“.

Pokud jdete z těchto důvodů ven, musíte mít u sebe podepsané čestné prohlášení o důvodu cesty. Když vás zastaví policie, ten papír jí odevzdáte a ona zkoumá, zda se zakládá na pravdě. Pokud ne, hrozí drastické pokuty a obvinění z trestného činu.

Po liduprázdných ulicích nám několikrát za den pod okny projede obecní auto s reproduktorem, ze kterého monotónní úřední hlas opakuje zákaz vycházení – připomíná to Orwellův román nebo nějaký dystopický americký film. Nic příjemného, ale zároveň ani katastrofického.

Lidé se nudí a tloustnou doma, vymýšlejí vtipy a ptákoviny na internetu, muži opravují tisíc a jednu drobnost v domácnosti, na kterou dříve neměli čas – proto chodí do supermarketu s podivnými dotazy, zda náhodou nemají taky silikon, hmoždinky nebo hvězdicový klíč číslo pět. A ženy zkoušejí tisíc a jeden recept, který by je při zaměstnání ani nenapadlo zkoušet – proto jsou v obchodech chronicky vyprodané kvasnice – lidi zkoušejí doma vlastní pizzu, chleba, buchty a další věci, které předtím kupovali.

Italský záchranář u sanitky. Foto: Gianni Crestani, Pixabay

Co v současné situaci děláte?

Třináct hodin denně lítám kolem zásobování obchodu a rozvážky nákupů. Občas poskytuji rozhovory.

Naši rodinu živí malý supermarket, který provozujeme, to zásadně mění naši situaci. Jako jedni z mála jsme na seznamu „esenciálních služeb obyvatelstvu“, takže jsme otevřeni a podstatně nám přibylo práce. Dříve lidé přišli, vzali si vozík a nakoupili, teď volají telefonem, diktují seznamy a my jim vozíme nákupy domů. Navíc se změnila logistika dodavatelů, takže suma sumárum je to dennodenní běh od brzkého rána do pozdního večera.

Všechny další rozhovory a články Deníku N k tématu koronaviru najdete tady.

Bojíte se o sebe, o své blízké? Co čekáte od nejbližší budoucnosti?

Osobně strach o sebe ani rodinu nemám, jsme ve věkové kategorii, kdy – i kdybychom ten virus chytili – je malá pravděpodobnost vážných komplikací. Obavy mám spíše z následných věcí:

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější