Glosa: Jak se nezbláznit v karanténě? Oprašme dávnou schopnost, naučme se zase vyprávět příběhy a snít
Četli jste Hraběte Monte Christa? Nebo Dopisy Olze Václava Havla? Znáte film Vykoupení z věznice Shawshank? Dlouhodobé uzavření v omezeném prostoru s žádnou nebo nejasnou vidinou brzkého odchodu dělá s člověkem prazvláštní věci.
Během obyčejného dne zpracováváme mnoho vnějších podnětů, které rozptylují naši pozornost a směřují ji od nás k něčemu dalšímu. Izolace tenhle efekt utlumuje. I když dál můžeme být v kontaktu s vnějším světem pomocí televize, rozhlasu nebo třeba internetu, zabírá tento čas daleko menší část naší mozkové kapacity a nutí nás víc se zajímat sami o sebe nebo o naše blízké, kteří s námi prostor sdílí.
Vypluje tak na povrch všechno to, co běžně zamykáme v zadním koutku naší mysli nebo odkládáme na neurčito. Myšlenky podobného rázu se v nás stupňují, až se projeví jako něco, co možná znáte pod souhrnným označením „ponorka“.
Duševní hygiena
Zajímavé je, že na ponorkovou nemoc nás nemusí být víc. To, že se neshodneme s dalšími lidmi a při delším nepřerušovaném kontaktu vyplavou na povrch staré křivdy a spory, je vlastně ta jednodušší a lehčí varianta. Dlouhodobá izolace může ukázat i to, že se neshodneme
