Lékem na strach je vděk. Šumavští samotáři leckoho lákají je následovat

Zatím poslední kniha Aleše Palána z jeho série titulů o podivínech, samotářích a poustevnících nese název Návrat do divočiny. Novinář a spisovatel Palán se v ní vrací k hrdinům své první knihy Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři a obecněji uvažuje nad tím, „co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád“. Text přitom vznikal zřejmě na poslední chvíli, takže proporčně větší prostor tentokrát v knize zaujímají fotografie Jana Šibíka.

Palán nejprve rekapituluje úspěch šumavských samotářů, který přišel navzdory tomu, že z marketingového hlediska je na té knize „špatně úplně všechno“ (kupříkladu pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý). Přináší tedy svědectví řady lidí, kteří ji přečetli třeba šestkrát za sebou a zmíněná četba jim výrazně změnila život. Jedna čtenářka původní knihy po dočtení „dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu“. Jeden muž pod dojmem četby „opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z knihy“.

Příčinu takového účinku šumavských samotářů autor hledá především v tom, že jeho hrdinové jsou „mistry v prohrách“. Prohra a její uvědomění podle něj napomáhají „plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní“.

Šťastní to lidé

I když by výčet pozitivních ohlasů knihy Raději zešílet v divočině mohl působit jako autorovo vychloubání, Palán si dává záležet na tom, aby vyzdvihl zásluhy nikoli svoje, nýbrž lidí, které zpovídal. Ty tentokrát výrazně idealizuje, trochu jako když Božena Němcová líčila idylický obraz své babičky. Deklaruje sice, že nežijí „romantické životy“, ale rozhodně se u něj nedočteme to, co řekl v rozhovoru například básník (a jeden z šumavských samotářů) Roman Szpuk, že jsou tak sedření od manuální práce, že ani nemají čas, aby snili.

Místo toho je Palán líčí jako