Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Morové sloupy a válečné pomníčky – mlčenliví svědci temných časů, které nenávratně proměňovaly lidstvo

V téměř každém českém, moravském a slezském městečku či vesnici najdeme pomník se jmény padlých během první světové války (Bučovice, okres Vyškov). Foto: palickap, Wikimedia Commons (CC BY 3.0)
V téměř každém českém, moravském a slezském městečku či vesnici najdeme pomník se jmény padlých během první světové války (Bučovice, okres Vyškov). Foto: palickap, Wikimedia Commons (CC BY 3.0)

Esej Josefa Mlejnka jr.: Ve facebookové skupině Kostely, kostelíčky, synagogy, boží muka…, kam jsem se před nedávnem připojil, se nyní – docela pochopitelně – začínají častěji objevovat i morové sloupy, které se tyčí na náměstích mnoha českých, moravských a slezských měst. Zejména počínaje barokem se stavěly jako poděkování za odeznění epidemie i jako prosba o uchránění před budoucí hromadnou nákazou. Připomínají nám doby, které jsme si zvykli spíše romantizovat. Méně pak přemýšlíme nad stovkami tisíc obětí a především tím, jak poznamenaly přeživší.

Často se jedná o propracovaná sochařská díla vyjadřující dnešním lidem sotva srozumitelnou křesťanskou ikonografii. V moderní době se však vnímaly spíše jako malebný kolorit, jako umělecká okrasa, bez dojmu děsivosti. A jak by ne, vždyť věda a moderní medicína podle převládajícího mínění v rozvinutých zemích přece všechny nakažlivé choroby dávno vymýtily…

Historicky přitom různé morové epidemie doslova kosily zdejší obyvatelstvo v obrovských počtech. Morové sloupy lze tedy vnímat i jako idealizovanou připomínku hrozivých událostí našich dějin, v učebnicích dějepisu však zpravidla omezených na pár vět. A podobně se to má i s pomníčky obětem první světové války, rozesetými po celé zemi, byť samotnému válečnému konfliktu se v dějepisných příručkách obvykle věnuje tak jedna kapitola.

Triumf kanalizace nad černou smrtí

Rok 1348 je v českých dějinách zapsán zlatým písmem jako rok založení Karlovy univerzity. Skoro vůbec se však nezmiňuje, že se tehdy, počínaje rokem 1347, v Evropě začala šířit jedna z nejhorších morových epidemií přezdívaná černá smrt, jež zahubila až polovinu evropské populace.

„A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Členové domácnosti nosili své mrtvé do příkopu, jak jen mohli, bez kněze, bez bohoslužby. Ani zvony za mrtvé nezněly. Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla. Nebyl nikdo, kdo by plakal pro něčí smrt, pro všechny ty očekávané mrtvé. A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa,“ líčí řádění moru v Sieně v roce 1348 ve své kronice Agnolo di Tura.

K nám černá smrt dorazila roku 1349, ale příliš neublížila. Zato její

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější