Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kvůli nejlevnějšímu zboží obětujeme stabilitu společnosti i celý ekosystém planety

Slavná věta Margaret Thatcherové, že nic jako společnost neexistuje, nebyla ani tak popisem, ale preskripcí toho, co má nastat. Foto: Wikimedia Commons
Slavná věta Margaret Thatcherové, že nic jako společnost neexistuje, nebyla ani tak popisem, ale preskripcí toho, co má nastat. Foto: Wikimedia Commons

Ekonomie není jen vědní disciplína popisující svět, ale také normativní ideologie, která říká, jak má svět vypadat, co je žádoucí, možné, rozumné, dokonce i co je morální. Jako žádná jiná akademická disciplína je přímo propojena s mocí. Volně přechází z akademické teorie k ideologickým dogmatům a zase zpátky.

Jazyk ekonomie se natolik prolnul s naším každodenním životem, že už se bez něj nedokážeme ani vyjádřit. Vytváříme hodnoty, sledujeme zisk, promýšlíme, co je výhodné i jaké jednání se vyplatí, investujeme do sebe nebo do dětí, mluvíme o kariéře a plánujeme čas. Také život pojímáme jako od sebe odcizenou komoditu, se kterou manipulujeme a snažíme se ji prodat.

Proměna mentální mapy

Není to tak dávno, co ekonomie tuto nadvládu nad světem neměla. Určitě ne ta její část, která se spoléhala jen a pouze na tezi, že trh vyřeší vše a stačí, když bude každý sledovat svůj osobní zájem.

Jak k tomuhle posunu došlo, popisuje Binyamin Appelbaum, který má na starosti byznys a ekonomiku v redakční radě New York Times. Minulý rok vydal knihu The Economist’s Hour – How the False Prophets of Free Markets Fractured Our Society (Hodina ekonomů – Jak falešní proroci volných trhů rozbili naši společnost), která sklidila za oceánem zasloužené ovace a pozitivní kritiky.

Applebaum shrnuje éru mezi léty 1969 a 2008, kdy politiku postupně ovládli ekonomové s tezemi: deregulovat, privatizovat, snižovat daně. Ekonomická krize a zhroucení finančních trhů v roce 2008 jsou pak završením celé proměny mentální mapy zákonodárců a regulátorů i dopadů jejich konkrétních politických kroků.

Neoliberální obrat ale nenastal ze dne na den. V předchozím textu pro Deník N, Ze zkušenosti s komunistickou diktaturou vyvozujeme mylné závěry, jsem popisoval tzv. zlatou éru západních států. Za tu historici považují období od konce druhé světové války do poloviny sedmdesátých let.

Pro tuto éru byl charakteristický silný stát, který reguloval, intervenoval a řídil ekonomiky, a občané i firmy platili relativně vysoké daně. Existoval zlatý standard, v rámci nějž byl americký dolar svázán s cenou zlata a měnové kurzy dalších měn držely vůči dolaru pevný kurz.

Zlatou éru později ukončily v 70. letech série ropných krizí, kdy po období levné ropy nastaly skokové nárůsty cen této základní suroviny. Státy se potýkaly s ekonomickou recesí, růstem nezaměstnanosti i zvyšováním inflace. Tradiční mechanismy opírající se o keynesiánské intervencionistické recepty selhávaly.

Tento přístup zjednodušeně předpokládal, že stát musí usměrňovat ekonomické cykly. V případě recese musí utrácet a tím stimulovat poptávku, která vytáhne ekonomiku nahoru. Při ekonomickém růstu pak zase musí utrácení tlumit a inflaci tak omezovat. Problémem v 70. letech byl právě souběh ekonomické recese a růstu inflace, kdy utrácení peněz jen prohlubovalo inflaci, ale nepomáhalo růstu.

Hledala se proto nová řešení. Ta nabízeli zástupci ekonomické školy, pro kterou se později vžil název neoliberalismus.

Jejími klíčovými proponenty byli mezi jinými Friedrich Hayek, Milton Friedman nebo Arthur Laffer. Jejich jména si můžete pamatovat z devadesátých let, kdy se jimi zaštiťoval Václav Klaus. Tehdy byl u nás jejich ekonomický pohled prezentován jako ten jediný správný. Je proto užitečné si

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Esej

Komentáře, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější