Mocnosti využívají epidemii k prosazování svých zájmů. Podívejme se, co z toho vyplývá pro nás i celý svět
Komentář Michaela Romancova: Na prahu třetího týdne mimořádného stavu, kdy si někteří už zvykli na práci či studium z domova a ti v první linii vstřebali úvodní šok, si i Česko zvyká počítat mrtvé a uzdravené. Vše nasvědčuje tomu, že nás v současném režimu čeká ještě minimálně měsíc, a od toho, jak se u nás i v Evropě bude vyvíjet poměr mezi mrtvými a uzdravenými a zda se (ne)objeví vakcína, se bude odvíjet, jak dlouho tomu tak ještě bude. Je proto logické tázat se, co bude dál? Nikdo to neví a nikdo to vědět nemůže, protože ve hře je až příliš mnoho neznámých. Pokusme se však přesto do budoucnosti nahlédnout.
Existuje něco, na co se v současné době můžeme spolehnout? Na jedno určitě: čas ukáže, že všechny prognózy, včetně této, se v něčem mýlily. Potvrdilo se to už třeba v případě Francise Fukuyamy nebo Samuela Huntingtona, odvážných tvůrců kontur budoucnosti, a stane se to zase. Smiřme se s tím a zkusme pochopit, že tomu jinak být nemůže. Proč?
V aréně mezinárodních vztahů spolu dnes kooperuje, konkuruje si, případně vede konflikt zhruba dvě stě suverénních států, jejichž vztahy se snaží (v poslední době se stále nižší efektivitou) koordinovat několik tisíc vládních mezinárodních organizací. Vedle těch tu máme další tisíce mezinárodních nevládních organizací, nadnárodních korporací, mezinárodní organizovaný zločin a svůj hlas nechávají zaznít desetitisíce více či méně vlivných, inspirativních a následováníhodných osobností, počínaje papežem a konče tzv. celebritami a influencery.
Ještě před pár lety byl jedním z posledně jmenovaných i Donald Trump, nepříliš chytrý a vzdělaný egomaniakální jedinec, který to však dotáhl až do Bílého domu. A kvůli tomu náš svět postrádá (nebo se to tak v tento okamžik pouze jeví?) jednu z mála jistot, o které jsme se v posledních desetiletích mohli opřít – americký leadership.
Samozřejmě že vůdčí pozice Spojených států mnoha zemím, či spíše jejich vůdcům, dlouhou dobu ležela v žaludku, ale od druhé světové války platilo, že všechny zásadní krize řešily a k jejich vyřešení zásadním způsobem přispěly právě ony. Jednotlivé americké administrativy se nepochybně dopustily řady chyb, ale také dosáhly nemalých úspěchů. V první řadě z nich profitovaly samy Spojené státy, ale také všichni ti, kteří stáli po jejich boku.
Skutečnost, že žijeme ve světě, kde chudoba sice ještě stále nebyla vymýcena, ale poklesla na historicky nejnižší úroveň, kde ještě nebyla zcela zlikvidována negramotnost, ale nikdy v historii nemělo tolik lidí přístup ke vzdělání, a takto bychom mohli ještě dlouho pokračovat, je v prvé řadě jejich zásluhou. Nelze říci, o co lépe či hůře by vypadal svět, v němž by prim hrála Británie, Německo, Japonsko nebo SSSR, protože tyto země buď o vůdčí postavení přišly, nebo se jim ho – za sebe dodám naštěstí – získat nepodařilo.
Většina Američanů je přesvědčena o tom, že
