Deník Renaty Kalenské z izolace: Receptem na přežití karantény je prý „mít co dělat“. Asi budu křičet
Lidé po transplantaci patří v souvislosti s koronavirem mezi nejohroženější jedince. Renata Kalenská je jedním z nich. V Deníku N jednou týdně popisuje, jak se jí a jejím dvěma dětem v přísné izolaci žije.
Za devět dní jsem udělala šest rozhovorů, jeden fejeton, buchty, máslové loupáky, nespočet pudinků a v televizi viděla jednu českou kriminálku a jednoho Colomba. A poprvé v životě jsem si objednala nákup potravin přes internet. Klikala jsem nesoustředěně. Spíš než to, jak mutuje koronavirus, teď řeším, co udělat s osmdesáti vejci. Do lednice se už nic nevejde, tak jsem druhou udělala z koupelny. Otevřené okno zaručuje takovou zimu, že chodit se umýt je jako za trest. Ale vejce snad přežijou.
Krájím zbytky salámu, sýrů, zeleniny, na plotně mi nadskakují vejce, nestíhám je oloupat, protože se připravuju na rozhovor s jedním z padesáti nejlepších učitelů na světě. Nechci vypadat, že moc improvizuju, takže příprava na rozhovor je nutná. Částečně se mi nakonec daří dělat všechno najednou. Krájet, psát, loupat.
Mému synovi je dnes jedenáct. Narozeninovou snídani, kterou jsem zatím nikdy nevynechala, jsem splnila, v šest ráno jsem napekla hromadu palačinek. Všude čtu, že karanténu máme využít k četbě knih, na které jsme zatím neměli čas. Ke zhlédnutí filmů, které jsme neviděli. K zamyšlení se nad svými životy. Zatím jsem ani nestihla vytřídit šuplata. Ani umýt okna. Totiž, potřebovala bych aspoň vyluxovat. Nestíhám nic.
Takže narozeniny. Dort. Mám ve zvyku péct ho tajně, což je teď nereálné. Mladší dcera mě každou chvíli tahá za džíny. Tisíckrát za den to slyším. Mamiii! Zvláštní, jak jeden dospělý člověk a dva malí lidé dokážou pětašedesát metrů čtverečních vyplnit až k prasknutí. Dort jsem objednala. U nejlepší cukrářky, kterou znám. Pár minut před pátou ho má dovézt. Můj syn Mikuláš nic netuší. Doufá, že dostane skejt. Profesionální skejt. Nestihla jsem to zařídit. Skejt vyrobí Ivka z marcipánu. Miki ho dostane na dortu. Chápu, je to zoufalá náplast. Ale třeba se syn zasměje.
Z televize se bytem linou rady psychologa Daniela Štrobla, jak karanténu přežít. Jedna z nich zní: „Mít co dělat.“ Asi budu křičet.
Ovocný, drsňácký a se skejtem…
Ivka zvoní.
