Zrození v době koronavirové: Vybíráme nejmenší zlo a snažíme se věřit, že bude krásné
Je deset večer. Po celém dni, kdy jsem se střídavě věnovala dvouapůlleté dceři, práci a domácnosti, jsem zralá odpadnout. Místo toho píšu e-mail „své“ dule. Tedy ženě, která mne měla zhruba za měsíc doprovázet k porodu. Potřebuju totiž mít pocit, že dělám aspoň něco. Aby to celé dopadlo lépe, než se momentálně zdá. Tedy že místo dvou blízkých lidí se mnou nakonec bude nejspíš jen rouška.
S tím, že vyrazíme do porodnice bez duly, jsem se v současné situaci smířila vcelku snadno. Přestože nám u prvního porodu obrovsky pomohla. Dcera se sice narodila v malé, nepřetížené nemocnici, porodní asistentka se ale u nás častěji než jednou za hodinu rozhodně neukazovala.
Zato dula tam byla celý večer, noc i ráno. Radila, co dělat. Jak změnit polohu, aby se vše zase o kousek posunulo, nebo banality typu jíst a pít, na které bych sama absolutně nemyslela. Když se mi zdálo, že už nemůžu a příliš to trvá, uklidňovala nás, že vše běží hladce a zcela normálně. Ve chvíli, kdy mě personál tlačil k věcem, které jsem nechtěla, jsem se jí mohla ptát, co je vážně nutné, co ne a jak to udělat jinak. Odpovídala na otázky, co bude dál, šířila kolem klid a úsměv. Díky ní je pro mě porod dodnes krásnou vzpomínkou.
Všechno toto bych samozřejmě ráda znovu, ale chápu, že v době epidemie nejsou jiné doprovody než nejbližší rodina (obvykle partner) úplně vhodné. Podruhé už snad také vím, do čeho jdu. Na řadu věcí jsem se navíc v posledních měsících snažila připravit lépe než poprvé. Stejně tak manžel.
A ještě před pár dny jsem věřila, že nakonec postačí i toto. Že tentokrát prožijeme vědomé a pěkné zrození dítěte jen ve dvou. Než vláda zakázala přítomnost otců u porodů.
Scénáře, které nechceme
Pro spoustu žen, včetně těch, které mají v nejbližší době rodit, tato změna zásadní není – jak ilustrují četné diskuse na sociálních sítích, například tato na Facebooku ČT24.
Chápu. Někdo se cítí lépe s partnerem, někdo bez něj. Někdo stojí o více lékařských zásahů, někdo o co největší soukromí. Priority máme různé. Mně představa, že by se mnou v takto křehké a důležité chvíli neměl být nejbližší člověk, otec dítěte, které zrovna přichází na svět, zatím přijde nemožná. Zvlášť když o to sám stojí, žije se mnou ve společné domácnosti (a díky současné izolaci v neustálé blízkosti), stejně jako já už přes dva týdny striktně dodržuje karanténu a do porodu se to nezmění.
Proč je pro mne u porodu důležitý? Jednak jsem předpokládala, že zvládne vše zmíněné, s čím nám minule pomohla dula. Zároveň mi byl už poprvé velkou psychickou i fyzickou oporou. A v neposlední řadě: je to další osoba, která se zvládne o miminko od prvního okamžiku postarat a má ze zákona právo s ním být. Což je zvláště nyní zcela zásadní – některé české porodnice už totiž například začaly i zdravým matkám čerstvé novorozence „preventivně“ odnášet. Pokud je přitom žena na sále bez doprovodu, často poraněná nebo vyčerpaná, podobné separaci jednoduše nezabrání.
Místo spánku, který oba potřebujeme, tedy už několikátý večer probíráme různé možné scénáře. A průběžně vnímáme, jak stále vybíráme to nejmenší zlo.
1. Porod v malé středočeské nemocnici
Náš původní plán. Odjet z Prahy, přestože má spoustu špičkových zařízení. Důvody? Méně spěchu a větší podpora toho, aby porod, pokud to jde, běžel přirozeně. Vlastní porodní pokoj, žádné průchozí boxy nebo přesuny mezi přípravnou, hekárnou a kdoví čím ještě. Lepší šance získat nadstandard, kde lze mít kromě novorozence a muže i staršího sourozence. Tedy za normálních okolností.
Část výhod zůstala snad i v době koronaviru. Stále je zde podle mě větší pravděpodobnost, že nám s miminkem nechají potřebný čas a budou mít kapacitu pomáhat s věcmi, které by jinak zastal muž.
Hlavním negativem cesty za Prahu je
