Současná krize odhaluje slabiny EU. Babiš ale neříká o pomoci Bruselu pravdu. Získáme peníze, na něž bychom nedosáhli
Komentář Markéty Boubínové: Evropský parlament definitivně schválil klíčový ekonomický balík na pomoc unijním zemím zasaženým koronavirem ve výši 37 miliard eur, tedy asi 660 miliard korun. Česká republika z toho bude moci využít zhruba třicet miliard korun. Premiér Babiš to na Twitteru komentoval, že to jsou vlastně už dávno naše peníze. Jenže už nenapsal, že nyní je stihneme – ve zcela jiném režimu – vyčerpat (což bychom jinak do konce roku asi nestihli, a část této sumy bychom tak nedostali) a nebudeme navíc muset ani doplácet ze státní pokladny, což je jinak jednou z podmínek získání dotací z evropské kasy.
Evropská unie je v časech koronaviru snadným cílem. Dělá málo, nedělá vlastně nic, neposílá zdravotnickou pomoc, hranice jsme si museli zavřít sami. To jsou oblíbená témata populistů a politiků, kteří by rádi našli viníka. Nejen u nás v Česku, ale i za hranicemi. V Polsku a Maďarsku je to už pomalu tradicí, nejvíc ale v současnosti rezonuje kritika EU asi v Itálii.
Brusel přitom dělá, co může, jenže příliš nenápadně. A tam, kde se mu to daří, jsou politici jeho kroky schopni obrátit úplně naruby. Příkladem je zmíněný Babišův tweet.
Chci upozornit, že na boj s COVID-19 nedává EU ani o korunu víc, než na kolik měly stát nárok už před pandemií. Schválených 30 mld. Kč, kvůli kterým média oslavují evropské instituce, nejsou peníze navíc. Jsou dávno naše.https://t.co/UwrQimKWwj
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) March 27, 2020
Právě onen balík finanční pomoci je přitom tou nejmarkantnější ukázkou toho, jak Unie nyní pomáhá. Jistě, je pravda, že jednotlivé členské státy vyčleňují na pomoc svým ekonomikám v těchto dnech mnohem větší sumy v řádu stamiliard eur, jen Německo hodlá investovat 750 miliard eur, čímž opustí svůj donedávna nepřekročitelný koncept schwarze null, nulového rozpočtového deficitu. EU ale v žádném případě nedisponuje takovými obrovskými financemi.
Má de facto jen to, co jí vždy na sedm let v rámci tzv. víceletého finančního rámce povolí členské státy, respektive jejich lídři, a schválí europarlament. V zásadě se jedná především o příspěvky členských států ve výši určené dohodnutým procentem z hrubého národního důchodu členských států, které pak země do rozpočtu platí (cca 72 % celého rozpočtu) plus několik dalších vlastních zdrojů jako například cla, zemědělské poplatky a dávky z cukru a izoglukózy.
V letošním roce rozpočet počítal s částkami 168,7 miliardy eur (4,3 bilionu korun) pro smluvní závazky a 153,6 miliardy eur (3,9 bilionu korun) pro skutečně provedené platby. Z toho 37 miliard eur tedy není zase tak málo. Pokud by chtěl Brusel získat nějaké peníze navíc, musely by je nejprve zaplatit členské státy. A předtím samozřejmě schválit jejich lídři a europarlament, což je v této chvíli naprosto nepředstavitelné.
Kdo nečerpal, o dotace by přišel
Oněch 37 miliard skutečně nejsou „nové peníze“, pocházejí z už předrozdělených investičních a strukturálních fondů, přesto je to zásadní krok. Čerpání dotací, jak premiér sám ví, je věc složitá, a když se nečerpá podle pravidel, je to problém, který může jednotlivé země stát dost peněz. Proto jsou pravidla relativně složitá a proplácení může trvat. Tentokrát by čerpání ale mělo proběhnout pomocí výjimečných procedur mimořádně rychle.
Podmínkou čerpání z unijních fondů je navíc vždy spolufinancování ze strany národních států. Strop spolufinancování ze strany Unie je 85 % z celkové sumy, zbytek platí státy samy. To bude ale tentokrát jinak. Nevyčerpané částky z každého roku se vrací do unijního rozpočtu, což by letos v případě Česka bylo více než osm miliard korun. O ty bychom přišli, ale nyní si je můžeme nechat a použít je právě na spolufinancování zbylých peněz v „nouzovém fondu“. Finance by tak rychle měly mířit na podporu zdravotního systému, malých a středních firem či krátkodobých pracovních schémat.
Takže je to přece jen trochu jinak, než tvrdí premiér. Brusel v tomto směru