Evropo, kde jsi? O solidaritě, kterou tolik potřebujeme. A taky naposledy o rouškách
Nechtěl bych být v kůži šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Má nejvlivnější evropský úřad, a přesto je v těchto týdnech téměř bez vlivu. Kdo o ní v poslední době slyšel? Evropa během koronavirové krize instinktivně přeřadila primárně do národního režimu, kde členské státy Evropské unii pravomoce nedaly. Vlády uzavírají hranice jako lusknutím prstu a přetahují se o nedostatkový zdravotní materiál. Účinnou látkou proti koronaviru přitom může být i evropská solidarita. Té je ale podobně jako roušek také velký nedostatek, píše v seriálu Ausgerechnet Německo náš berlínský zpravodaj Pavel Polák.
Pomoc v nouzi potěší i zahřeje. I když je to pomoc řekněme symbolická, člověku dává alespoň pocit, že není sám, ponechaný osudu. Při čtení zpráv o kolabujících zdravotních systémech v Itálii a dnes už také ve Španělsku a Francii je namístě se ptát, kdo jim může a také chce pomoct.
Všechny státy v Evropě jsou v krizovém režimu a pochopitelně se snaží ochránit své občany před šířící se epidemií. Před ní je třeba ochránit i Evropu jako společný prostor jejích občanů. Evropa trpí národními egoismy, které jsou průvodními jevy současné epidemie.
Německo má 28 tisíc lůžek na jednotkách intenzivní péče, kde může pacienty s těžkým průběhem nákazy napojit na dýchací přístroje. Je to v přepočtu na počet obyvatel nejvíce v Evropě. Ale i ve spolkové republice se tato lůžka rychle obsazují.
Nemocnice proto už několik týdnů zvyšují kapacitu. Přesto tento týden několik spolkových zemích oznámilo, že jejich kliniky s volnými lůžky přijmou pacienty ve vážném stavu z Itálie a Francie, kteří by jinak s největší pravděpodobností
