Kolegové učitelé, zastavme to šílenství, nebo zničíme sebe i studenty
Glosa Věry Růžičkové: Nad čím přemýšlí pedagožka z jednoho pražského gymnázia poté, co absolvovala videokonferenci se svými kolegy, garanty jednotlivých předmětů na své škole.
Vzpomínám si na jeden příběh, který mi vyprávěla kamarádka, terapeutka.
Paní učitelka ze základní školy se rozhodla, že už nemůže dál. Život je nesnesitelný. Ne, tohle už dál nejde… Paní učitelka se rozhodla, že ukončí svůj život. Skočí pod vlak. Nádraží nebylo daleko, učila na vesnické škole. Žádný vlak zrovna nejel. Tak chvilku čekala. Čekala, čekala… vlak prostě touhle dobou nejezdí.
Najednou slyší tlumený, ale známý zvuk ze školy. Zvoní! No, co se dá dělat, musím jít do hodiny. A tak se stalo, že paní učitelka zůstala naživu…
Už tehdy mě to hodně oslovilo. Tohle je totiž tak šílené, že by si to nikdo nedokázal vymyslet. Připadá vám to absurdní? Od té doby pořád přemýšlím o svých prioritách, o tom, co a jak dělám. Jsem totiž učitelka. Uvědomila jsem si, že ve způsobu myšlení mé kolegyně je něco, co znám.
Moje práce
