Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Čekání na koronavirovou katastrofu: reportáž novináře, který uvízl v nešťastném koutě Jižní Ameriky

Venezuelsko-brazilská hranice v březnu. Kolonu na fotografii tvoří auta venezuelských utečenců. Foto: Tomáš Forró, Denník N
Venezuelsko-brazilská hranice v březnu. Kolonu na fotografii tvoří auta venezuelských utečenců. Foto: Tomáš Forró, Denník N

Tady, na chudé periferii světa, jsem jako posel z budoucnosti. Nikdo ji však nechce poznat, popisuje situaci na severu Jižní Ameriky redaktor slovenského Denníku N, který na začátku koronavirové pandemie uvízl nejprve v krizi zmítané Venezuele a pak v Brazílii.

Je to taková země plná slunce, úžasných barev a vůní, do které ale nechcete vstoupit. Dorazil jsem tam před dvěma týdny; věci vypadaly z dálky obtížně, ale na zvládnutí. Překročil jsem její hranice a vydal se opačným směrem než tisíce uprchlíků, kteří odtud každý den proudí pryč. Cesta, kterou se odsud odjíždí, byla plná čekajících aut na několik kilometrů. Ta moje, do vnitrozemí Venezuely, zcela prázdná.

V době, kdy se v Itálii pomalu rozvíjela ta Nemoc, pak panika a nakonec karanténa, jsem žil na druhé straně světa. Bez tekoucí vody, s výpadky proudu a většinou bez internetu, takže zprávy z Evropy přicházely zřídka; nejčastěji vůbec.

Navíc by bylo téměř nevhodné řešit jakousi „chřipku“ v zemi, kde se lze nakazit malárií devětkrát za rok a v nemocnicích není ani pitná voda, kde se na novinářské povolání umírá a kde vás za nevinnou fotku na ulici lidé s kamennými srdci zbaví končetiny nebo i života. Kde vládne hlad, násilí, bezpráví a nekonečná touha po zlatě.

A tak jsme Nemoc neřešili; nedalo se.

Voda se pila z komunitního kelímku, ve kterém si přede mnou každý den omočily rty desítky indiánů. Občas nebylo co jíst. Můj soused se jmenoval Fabian, měl obstarožního choppera a vozil mě všude, kam jsem si přál.

Pokud se dalo – benzin sem přivážejí jednou za pár týdnů, čeká se na něj dlouhé hodiny a většinou se na vás nedostane. A tak se nalévá do nádrže po pár deci, z kelímků po falešném margarínu.

Tato země má totiž největší zásoby ropy na světě, ale nemá benzin. Fabián ho vždy vyloudil od sousedů za příslib peněz a doufal, že je ode mě dostane večer.

Jezdili jsme ve strachu před policií a armádou, a protože místní nedostávají od vlády téměř žádné peníze, kradou je jiným občanům. Nejraději vás oloupí kdesi na cestě uprostřed džungle, ve špinavých uniformách a s namířenými samopaly, ale rádi to udělají i ve středu města.

Mohlo to však celé dopadnout ještě hůř. Plán byl dostat se na sever, kde mezi sebou bojují vláda, ozbrojené gangy a partyzáni. Pak

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Latinská Amerika

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější