Deník N

Deník Renaty Kalenské z izolace: Ufoni v rouškách, sekaná na plotě a koronaviry lezoucí po stěnách výtahu

Mikuláš malé Viktorii vysvětluje, že lidi na tu nemoc mohou zemřít a máma taky, protože „dyť přece měla tu transplantaci“. Foto: Renata Kalenská, Deník N
Mikuláš malé Viktorii vysvětluje, že lidi na tu nemoc mohou zemřít a máma taky, protože „dyť přece měla tu transplantaci“. Foto: Renata Kalenská, Deník N

Deník Renaty Kalenské z přísné izolace: Ten, kdo byl mou největší oporou při dialýze a transplantaci, se pro mě ze dne na den stal největším nebezpečím. S řízenou sníženou imunitou na imunosupresivní léčbě patřím mezi nejohroženější adepty na onemocnění Covid-19. Téměř nesmím vycházet. A moje děti se mnou.

Je sedm ráno, stojím nad dětskými postelemi a v duchu prosím, ať se ta dvě perpetuum mobile ještě nezapínají. Natahuju si homemade roušku, která mě sice nezachrání, ale já nezabiju nikoho jiného, a utíkám vyvenčit psa. Venku je nádherně a já si uvědomuju svůj odsuzující pohled na muže, který mě mlčky míjí. Je bez roušky.

Ještě před dvěma dny si člověk s rouškou připadal jak ufon, teď jsou ufoni ti druzí. A je jich čím dál méně.

Cestou zpátky v domě míjíme poštovní schránky, ve kterých není narvaný jediný leták. Ignoruju výtah, protože tam očekávám koronaviry lezoucí po stěnách. Potichu odemykám. Slyším převalování. Starší perpetuum mobile mi běží naproti. Začíná den. Teď mi budou skákat po hlavě a já se pokusím pracovat.

A zajedu si pro respirátory. Táta mi je sehnal. Bez nich bych jeden plivanec do obličeje nemusela přežít. Patřím do nejrizikovější skupiny lidí, po transplantaci užívám imunosupresi, takže mám řízenou sníženou imunitu. V noci jsem odevzdala rozhovor s imunologem. Jakési imunitní desatero. Ten text je mi na nic, imunitu si zvýšit nesmím, přišla bych o ledvinu a slinivku. Ale snad to inspiruje ostatní.

Kdo první uvidí někoho bez roušky, má bod

V autě můj desetiletý Mikuláš odstartovává naši novou rodinnou zábavu. Počítáme lidi s rouškou. Všichni ji mají. Ta hra začíná být nuda. Syn navrhuje změnu pravidel. Odteď budeme počítat lidi bez roušky. Je to dva dny, co jsme jeli vyvenčit kousek za Prahu k Vltavě psa Růženu a roušky nikde žádné. „No tak kdo by to v tomhle počasí nosil,“ poznamenal tehdy syn. Dnes ještě netušíme, že zítra už vláda roušky nařídí všem a my budeme mít po hře.

Zatímco na téhle cestě z Prahy do Jičína v zimě už několik let po sobě počítáme vánoční stromky v zahradách, teď děláme čárky za každého člověka s rouškou. Za těch necelých sto kilometrů máme z posledních Vánoc rekord padesát osm vánočních stromků. Roušek z okna auta napočítáváme sto patnáct. Roušky vedou.

„Já mám hrozně ráda tenhle svět,“ povzdychne si v Sukoradech za Mladou Boleslaví moje pětiletá dcera. Tolik radosti ze světa, který nás všechny teď děsí. Ona nic nechápe. Rouška ji baví při kratičkém venčení Růženy dopoledne, ale nerozumí tomu, proč si ji má nasazovat znovu kvečeru. Navíc chtěla tu s kytičkami a dostala jednobarevnou, kytičky jí padaly na bradu. Takže svět je i složitej, dcero.

Mlčky řídím a vnímám hlasy zezadu. Mikuláš malé Viktorii vysvětluje, že lidi na tu nemoc mohou zemřít a máma taky, protože „dyť přece měla tu transplantaci“. A dodá, že na celý situaci je dobrý, jak se teď raduje příroda. „Viktorko, příroda si strašně odpočine. Lidi v ní nebudou dělat bordel a nechaj ji bejt.“

Jsou to dva týdny, co přišel domů

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Deník z přísné izolace

Koronavirus

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější