Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

BIS v kauze ruského ovlivňování voleb ukázala na Bystroně z německé AfD.

Noste roušky a myjte si ruce, apelovala by dnes moje zemřelá dcera. Neřešte, kdo opatření nařídil, dodržujte je

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Výzva Alexandry Lammelové: Moje dcera Ester, která se přesně před rokem rozloučila s nejbližšími, druhý den ji uspali a další den zemřela na cystickou fibrózu, by dnes apelovala, abychom nosili roušky a myli si ruce. V Itálii je teď víc dusících se lidí než plicních ventilátorů, a tak mnozí umírají bez lékařské péče. Ne každý si to asi umí představit. Já si to po zkušenostech s Ester ani představovat nechci. Naprosto nikomu bych smrt udušením bez pomoci nepřála. Rozčiluje mě, když někdo infekci podceňuje a nerespektuje opatření proti tomu, aby se šířila.

Přesně před rokem ležela moje třiadvacetiletá dcera Ester už sedmý den na ARO na plicní ventilaci. Její nové plíce tři roky po transplantaci definitivně selhávaly. Doktoři nám řekli, že na retransplantaci už není šance, a tak jsme začali vyjednávat přeložení do domácí hospicové péče.

Přijíždím do Motola už před desátou. Píšu doktorovi, jestli za ním mám jít, anebo se sejdeme u Ester. Volá, ať přijdu. Vysvětluje, že se s primářkou Cesty domů domluvili na možném převzetí do péče zkraje příštího týdne. Je třeba zajistit zapůjčení ventilátoru a navázat spolupráci s Home Care, která se umí o ventilované pacienty starat. Tuším, že se to nestihne. Je teprve čtvrtek. Prosím doktora, abychom v Ester příliš neposilovali tuto naději a dělali pro ni maximum hned teď. Aby za ní mohly návštěvy dle jejího přání. Aby mohla jíst a pít, co chce, a nemusela už dodržovat diabetickou dietu. Doktor slibuje.

Ester je unavená, bolí ji hlava. S tracheostomií nemůže mluvit, a tak mi všechno píše. Ptá se, co je teď domluveno. Přeříkávám, co jsem se dozvěděla od jejího doktora. Chtěla by domů, ale má obavy. „Nezvládám chodit na záchod. Potřebovala bych doma permanentní péči.“ Ujišťuji ji, že jsem na vše připravená. „Bojím se, že už se toho nedožiju,“ píše později.

„Byl tu nějaký doktor, který říkal, že už mě klidně přispí napořád, ať se netrápím. A že věří, že smrt není konec,“ píše dál Ester. Začíná se k variantě milosrdného dožití v umělém spánku přiklánět. Chce ale mít svůj život uzavřený. Dnes má přijít na návštěvu její kamarádka Anička a táta s manželkou. Ester chce ovšem vidět ještě další lidi. Nejdřív ze všeho ale touží mluvit s mou přítelkyní Jindřiškou.

Ester jí dává velkou důvěru v posledních záležitostech. Probírá s ní, co může ještě udělat. Jindřiška jí nabízí napsat vzkazy. „Asi bych ráda, ale nedokážu se soustředit,“ píše Ester. Jindřiška nabízí, že napíše začátky vět a Ester je doplní. Nápad se mé dceři líbí. Jindřiška sedá k sesterskému stolu na boxu ARO, který má Ester jen sama pro sebe. Píše začátky vět vzkazů a Ester je pohotově doplňuje. Na prstech ukazuje, kolik vzkazů chce ještě napsat. Pak je všechny dává Jindřišce s tím, aby mi je předala po její smrti. Já je pak mám rozdat ostatním.

Ester a Štěpán Lammelovi.

Přichází Estin doktor. Tlumočíme mu Estino přání rozloučit se s blízkými a pak se nechat uvést do umělého spánku. Chce být s Ester sám. Odcházíme na chodbu. Po hodně dlouhé době doktor přichází. I on je dost naměkko. Potvrzuje, že Ester splní vše, jak si přeje. „Já jsem ještě chtěla všechny vidět a pak už se na to vykašlat,“ napsala Ester doktorovi. „Teď to taky není dobrý. Potřebovala bych maličko zklidnit. Ale v tuhle chvíli už je jistý, že šance není, že?“ ujišťuje se Ester ještě jednou, že nic nevzdává, nýbrž jen přijímá situaci takovou, jaká je.

Přichází Anička, Jack a další kamarád. Estin poslední mejdan začíná.

Anička vybaluje deník, který si s Ester psaly celých osm let na gymplu. Začíná předčítat. Slzy a smutek se u příchozích proměňují ve smích a vděčnost. Ester se směje a spokojeně se ode mne nechává krmit mandarinkou. Za každý dílek zaartikuluje „děkuju“. Popíjí sladkou colu, kterou už dobrých osm let neměla. Zdravotnímu bratrovi se zdá, že je nás na boxu moc. Žádá nás, abychom tam byli vždy nejvýše tři. Odcházím tedy znovu za dveře – docela se to hodí, protože Anička má zábrany některé špeky z deníku číst přede mnou.

S Ester se přicházejí rozloučit její doktor a profesor. Je znát, jak je to těžké i pro ně. Ester během jejich návštěvy dostává další záchvat dušnosti. Tlumí ji. Čekám na chodbě, a když odcházejí, vybíhám za profesorem. „Děkuju za krásný tři roky života navíc,“ říkám mu. Bolestně se pousměje a rychle odchází. Estin doktor slibuje, že přijde zas zítra. Pátky tu nebývá, ale tentokrát tu bude.

Přichází Estin otec s manželkou a Estin bratr Štěpán. Začínáme se u ní prostřídávat. Estě to nedělá úplně dobře. Má strach, aby někdo neodešel bez rozloučení nebo aby někoho nezdržovala. Později se začíná věnovat tématu smrti: „A nejsem moc velkej srab? … A myslíš, že už zítra? … Nikdo se nebojte, už mi bude jen líp. A měla jsem hezkej život. … Hlavně nebrečte.“

V sedm večer se střídají směny. Noční sestřičce nevadí, že nás je u Ester hodně. S někým se Ester drží za ruku, někdo ji hladí, Jack jí masíruje nohy. Usmívá se na nás andělsky a píše další a další pokyny. Co máme rozdat. Kde má důležité dokumenty. Jak naložit s jejím mobilem a počítačem. Co s rozepsanou sbírkou. Později začne plánovat pohřeb. „Černou rakev… modrý růže… a hodně lidí. Černý, rockový oblečení. Pozvěte doktory! A hlavně nebrečte.“ „Esterko, tohle ti nemůžeme slíbit,“ je nejčastější odpověď. Ale v tuhle chvíli nebrečí vůbec nikdo. Všichni se usmíváme. Atmosféra je slavnostní. Sestřička občas tiše vnikne do boxu, téměř se vznáší, nenápadně udělá nějaký úkon na infuzní pumpě a zase odejde. „Co budeš chtít zahrát, ti má vybrat Štěpán, nebo Jack?“ ptám se. Ester se rozzáří oči a rukou naznačí, že chce psát. Podávám jí podložku s papírem a pero. Pohotově napíše pět skladeb. K Allegru z Novosvětské, které následuje po rockových baladách i drsném metalu, připíše, že musí být poslední.

Teprv poté, co Ester povečeří přesnídávku, si uvědomuju, že má ještě v lednici své oblíbené utopence. Ester naznačuje, že už je plná, ale chce si je dát zítra. „Vždyť už jsi chtěla spát,“ namítám. Ester mění plán. Chce to ještě zkusit. Na noc jí zvýší dávku tlumících léků, ale Ester chce ještě zítra vnímat. „Když budu v pohodě a nebudu se dusit, klidně mě ještě probuďte,“ píše na papír a já s jejím přáním seznamuji sestřičku. Dostává se mi ujištění, že vše bude tak, jak si Ester bude přát.

„Já se už rozloučím, ale ty tu ještě zůstaň,“ píše mi Ester po deváté večer. Všichni ostatní pokojně odcházejí.

Ester chce podat mobil. Píše poslední vzkaz na facebookovou stránku svého blogu. Loučí se se svými čtenáři. Potom usíná. Loučím se se sestřičkou, přeji jim oběma klidnou noc a odcházím.

Estin poslední mejdan se odehrál na den přesně před rokem. Druhý den opravdu posnídala utopence. Pak se jí přitížilo a domluvila se s doktorem, že ji uvede do umělého spánku. Další den ráno zemřela. Měla šanci odejít důstojně, uzavřít svůj život, rozloučit se. Dostala maximální péči. Přesto ty krátké epizody dušení byly děsivé.

Dnes tu řádí koronavirus. V Itálii zdravotnictví nestíhá, je víc dusících se lidí než plicních ventilátorů, a tak mnozí umírají bez lékařské péče. Ne každý si to asi umí představit. Já si to po zkušenostech s Ester ani představovat nechci. Naprosto nikomu bych smrt udušením bez pomoci nepřála. Rozčiluje mě, když někdo infekci podceňuje a říká, že opatření jsou přehnaná nebo zbytečná, případně je bojkotuje jen proto, že je vydal někdo, ke komu necítíme respekt.

Někteří vidí jen ta opatření a ne jejich příčinu, dětinsky se zlobí, že jim někdo něco zakázal nebo přikázal. Naštěstí vnímám, že těchto rebelů je čím dál méně. Solidarita, s jakou dobrovolníci začali šít a distribuovat roušky, je strhující. Taky u většiny už ustalo zlehčování typu „je to jako chřipka“ a pochopili vážnost situace.

Jenže čím dál víc se ukazuje další problém: Nedostatek nebo úplná absence ochranných prostředků pro zdravotníky. Dodržováním opatření můžeme opravdu úspěšně zpomalit šíření infekce, ale když budou lékaři ošetřovat bez respirátorů, může se stát, že přijdou do kontaktu s infikovanými a skončí v lepším případě v karanténě, v horším s infekcí. Zdravotnictví pak může zkolabovat ne kvůli velkému počtu infikovaných, ale kvůli významnému poklesu zdravotníků ve službě.

To jsou moje strachy. Bojím se především o svého syna Štěpána, který má také cystickou fibrózu – nemoc, jakou měla Ester. Jeho plicní funkce jsou kousek nad třicet procent. Už dva týdny poctivě nevychází, ale jeho partnerka musí minimálně dojít na nákup. Stoprocentní izolace není možná. Před dvěma měsíci se nám díky sbírce na platformě Znesnáze21 podařilo získat rehabilitační přístroj Simeox, který Štěpánovi pomohl zlepšit a stabilizovat stav. Předtím na něj jezdil dvakrát týdně cvičit do Motola. To by teď za stávající situace nemohl, bylo by to příliš nebezpečné.

Nikdo neví, co dělá koronavirus s lidmi s cystickou fibrózou. Informace mám pouze o dvou pacientech z Velké Británie, kteří infekcí prošli naštěstí podobně jako jejich zdraví vrstevníci. Štěpánovi bych přála, aby tohohle zůstal uchráněný.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Ester chtěla darovat své tělo ke studijním účelům. Potřebné souhlasy už nestihla zařídit a musím upřímně říct, že mě to nemrzí. Lpěla však na tom, že chce být ještě užitečná. Slíbila jsem jí, že se o to postarám. Proto připomínám její odkaz. Kdo Ester znal, dobře ví, že se vždy snažila šířit osvětu. „Noste roušky! Udržujte od sebe odstup! Myjte si ruce!“ apelovala by dnes důrazným tónem. Úplně ji slyším.

Autorka je psychoterapeutka.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Covid-19

Odemčeno o koronaviru

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější