Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Dochází nám, že nejsme všemocní. Ať si koronavirus vybere mě, říká socioložka Šiklová

Jiřina Šiklová a její knihovna, z níž čerpal inspiraci i nejeden kolega z jí blízkých vědních oborů. Foto: Gabriel Kuchta Deník N
Jiřina Šiklová a její knihovna, z níž čerpal inspiraci i nejeden kolega z jí blízkých vědních oborů. Foto: Gabriel Kuchta Deník N

Andrej Babiš by mohl litovat, že koronavirus nepřišel až o dva roky později. Bylo by těsně před volbami a on se v televizi opravdu tváří, jako by neměl na mysli nic jiného než naše zdraví. Z hlediska profesionálního to je výborné, říká v rozhovoru pro Deník N socioložka Jiřina Šiklová. Hlavní problém lidí, především seniorů, je podle ní v tom, že nevědí, co s volným časem.

Ještě loni v listopadu jste říkala, že lidé necítí odpovědnost za své životy. Změnilo se to?

Ano, cítím velkou změnu, protože najednou si lidé uvědomili svoji ohroženost. A s tím souvisí i pocit sounáležitosti. Lidé cítí, že patří k tomu druhému nebo on že patří k nim. Je to tak vždycky. Když je někdo ohroženější, víc si uvědomuje hodnotu toho, co v normální situaci přehlížel.

Co jste si uvědomila vy osobně?

Třeba mi došlo, jak jsem ráda, že mi sousedé a moje děti s vnoučaty nabízeli pomoc, i když to zaplaťpánbůh zatím nepotřebuji. Vlastně taková maličkost, ale kolik lidí se zeptá, zda jsem v pořádku. To jsou hezké momenty, které pro mě hrají pozitivní roli. Současně – a je to velice špatné – si uvědomuji křehkost té složité situace. Vidím ohroženost lidí včetně těch, kteří se dřív orientovali na to, jít dopředu, mít prospěch. Pořád jen říkali, ať jde ekonomika nahoru… I tito lidé se dnes tváří úplně jinak. To, co se nyní děje, je jakési otřesení stability a suverenity lidí. A hlavně těch, kteří si mysleli, že rozhodují o všem. Najednou je celý svět propojen, musí nám záležet na tom, co se děje na druhé straně planety, protože se nás to taky týká. Nemůžeme se už tvářit, že se máme dobře a že je nám jedno, co dělají třeba Poláci. To už dnes neplatí. Jako by se svět zmenšil.

Zažila jste druhou světovou válku, padesátá léta i normalizaci, měla jste někdy podobný pocit, jaký tu popisujete, nebo je to ve vašem životě nové? Mám na mysli tu křehkost našich životů a s tím související změny v našich hodnotách.

Není to v mém životě úplně nová věc. Teď budu velice osobní. Bude mi letos pětaosmdesát a vzpomínám si, jak začala druhá světová válka a moje maminka koupila sedmnáct lahviček sádla. A říkala nám: „Až tohle všechno sníme, tak ta válka musí skončit.“ To je jedna z věcí. A další věc – měli jsme tehdy všechno připravené, srovnané ve sklepě pro případ, že by se něco začalo dít. Říkám vám to a u toho chodím po stejném bytě jako tenkrát, žiju tu celý život. No a tehdy začalo bombardování. Maminka nás popadla jen tak, jak jsme byli oblečení, a se mnou a bratrem utíkala do vedlejšího baráku, kde tehdy sídlila pojišťovna. Můj táta tam pracoval jako lékař. A máma řekla: „Když už nás mají zabít, tak ať jsme pohromadě.“ A to je svým způsobem takový hezký prožitek.

Děje se tedy něco podobného i teď?

Já si myslím, že nepřímo ano. Zatím tedy ne u nás. Ale ještě bych řekla, že děti jsou na některé věci citlivé. Dodnes si pamatuji, jak jsme šli po tiché ulici, všichni zalezlí, občas se ozvalo střílení a máma nás každého držela za ruku a běžela po tom kousku ulice. A to je ohrožení. V takovém momentu je potřeba neplašit se a uvědomit si svoje hodnoty. Pro mou mámu tou hodnotou bylo být pohromadě.

Ať si radši vybere mě…

A jakou hodnotu máte teď vy?

Uvědomuji si jednu věc. Možná to zní pitomě, ale kdyby si ten koronavirus mohl vybírat, ať

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější