Deník N

Potíž s Cenami divadelní kritiky za rok 2019 (ale nejen s nimi)

Divadelní objev roku Jakub Burýšek. Foto: Lukáš Horký
Divadelní objev roku Jakub Burýšek. Foto: Lukáš Horký

V Cenách divadelní kritiky, které se letos bez slavnostního večera udělovaly 16. března, bodovalo ostravské Divadlo Petra Bezruče s inscenací Transky, body, vteřiny. Jako každý rok přineslo udělování divadelních cen plejádu metodologických zapeklitostí.

Povzdech nad tím, že divadelních anket a cen je v Česku až moc, patří tak trochu k folkloru. Ještě častější jsou stížnosti, že stávající ceny nejsou spravedlivé, neodrážejí skutečný stav věcí a zvýhodňují ty či ony žánry nebo lokality (typické je povzdechnutí nad pragocentrismem). Řadě výhrad nelze upřít racionální základ, oprávněná je však i námitka, že ještě nikdo nikde nevymyslel – a patrně ani nikdy nevymyslí – ceny, které by byly ve všech ohledech dokonalé. Zcela pragmaticky lze dodat, že zájem, kterému se divadelní ceny mezi divadelníky i diváky setrvale těší, svědčí o tom, že mají svůj smysl i v podobě nevyhnutelně nedokonalé.

Pokud ponecháme stranou žánrově nebo lokálně vymezené ceny či ankety (kterých je spousta), zůstane čtveřice těch základních. Vedle Cen divadelní kritiky, o kterých zde bude řeč především, to jsou Ceny Thálie, Anketa Divadelních novin a Cena Divadelních novin. Do značné míry se překrývají, liší se však uvažovaným obdobím (kalendářní rok nebo divadelní sezona), a navíc i způsobem, jakým jsou výsledky určeny. Rozdíly přitom mohou být větší, než to vypadá při pouhém zběžném pohledu.

Ceny divadelní kritiky

Tento článek vznikl při příležitosti vyhlášení výsledků Cen divadelní kritiky, nejstarší domácí divadelní ankety, které se konalo 16. března. Přesněji řečeno, konalo se spíš veleskromné odtajnění výsledků; obvyklý ceremoniál, spojený s představováním nominovaných a předáváním cen vítězům, byl postupně zredukován na krátkou videonahrávku z redakce časopisu Svět a divadlo, který dotyčnou anketu organizuje (záznam lze zhlédnout na YouTube).

Právě Ceny divadelní kritiky však mohou sloužit jako příklad toho, že to s podobnými anketami může být docela komplikované. Vzdor tomu, že se v tomto případě jedná o ceny v českých poměrech nejtradičnější: hlasování divadelních kritiků začal organizovat časopis Svět a divadlo už v roce 1992, i když zpočátku jen jako volbu nejlepší inscenace uplynulého roku.

Pro zajímavost: úplně prvním vítězem se stal Don Juan a Faust režisérky Hany Burešové v Labyrintu, tedy dnešním Švandově divadle (a ještě nedlouho předtím Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého).

O dva roky později přibyly další kategorie a anketa SADu se tak rozrostla do podoby, kterou s menšími variacemi drží dodnes. Stejně jako svůj základní princip daný tím, že hlasují všichni domácí divadelní kritici (respektive ti, kteří o divadle alespoň trochu pravidelně píší a hlasovat chtějí) a výsledek je určen prostým součtem hlasů.

Vítězné představení Transky, body, vteřiny. Foto: Lukáš Horký

Matoucí změnu prodělal název. Výsledky ankety kritiků se dlouho vyhlašovaly současně s výsledky soutěže dramatických textů pořádané Nadací Alfréda Radoka. S tím, že vítězové v obou polovinách – co do organizace zcela nezávislých – dostávali populárního „Radoka“. Neshody ohledně způsobu hlasování (kromě jiného) však vedly ke sporům, v jejichž důsledku zavedená značka roku 2014 skončila a Svět a divadlo začal na základě své ankety udělovat Ceny divadelní kritiky.

Pro pořádek je nutné připomenout, že obdobný systém hlasování „všech o všem“ a bez žánrových kategorií používá i novoroční Anketa Divadelních novin, jejíž výsledky byly poprvé vyhlášeny roku 1994 (Nejvíc hlasů tehdy dostal Krobotův Rok na vsi). V tomto případě se ovšem jedná o akci mnohem rozvolněnější, než jsou Ceny kritiků. Účastní se jí přibližně stovka osobností, vybraných podle ne vždy úplně zřetelných kritérií: od publicistů a kritiků přes divadelní tvůrce až po nejrůznější „známé tváře“, u kterých se předpokládá, že divadlo tak či onak sledují.

Když hlasují všichni

Anketa, ve které hlasují „všichni“ kritici a nejsou určeny žádné žánrové kategorie, z podstaty věci zvýhodňuje tradiční činohru: zástupci divadelních menšin se oprávněně mohou cítit

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější