Deník N

Vydavatelství jsme neplánovali, zpočátku jsme půjčovali hudební CD, vzpomíná zakladatel Indies

Milan Páleš. Foto: archiv Indies
Milan Páleš. Foto: archiv Indies

Třicet let slaví nejdůležitější domácí nezávislé hudební vydavatelství Indies. Brněnská značka se v devadesátých letech stala synonymem pro alternativní a nezávislou scénu, v její diskografii lze najít desítky pro českou hudbu zásadních titulů.

Indies také náleží lví podíl na zpřístupňování autentického i derivovaného moravského folkloru mladším generacím. Ani turbulence provázející nahrávací průmysl v novém tisíciletí nijak zásadně neotřásly hodnotami, jimiž Indies oslovovali v dobách největšího rozkvětu před dvaceti pětadvaceti lety, stejně jako jimi oslovují dnes: vytříbeným vkusem, jednoznačným upřednostněním hudby před byznysem, až fanouškovským nadšením a skromností až pokorou. Ta vyzařuje i z jednoho ze zakladatelů značky Milana Páleše.

Když jste před třiceti lety s Indies začínali, v hudební branži jste už nebyli nováčky. Za sebou jste měli několik let nahrávání koncertů a šíření záznamů z nich na kazetách. Jak jste se k této praxi dostali?

Prostým zájmem o muziku, která v té době nebyla dostupná. Nahrávky Jasné páky, Pražského výběru a dalších kapel, které jsme natáčeli, se oficiálně prodávat nesměly. Technologie byla na úrovni, už jsme měli cívkové magnetofony, na které jsme nahrávali, a odtud byl jen krůček k tomu ze záznamu odmazat tleskání nebo publikum a dočistit ho tak, aby se mohla udělat kazeta. Ty jsme pak opatřovali různými obaly, fotkami z koncertu, obrázkem, udělali jsme jí hranu (hřbet, pozn. aut.). Většinu titulů jsme posléze nosili Petru Cibulkovi, který je šířil po celé republice.

Kdy jste s tím začali?

V třiaosmdesátém jsem se vrátil z vojny, zhruba rok, nejdéle dva poté jsem si koupil magneťák B73 a začal chodit po koncertech. Tam jsem se seznámil s mým pozdějším kolegou Milošem, který měl svůj Revox A77 a také nahrával, ale spíš folk, Mertu, Třešňáka, různě jsme si nahrávky půjčovali a vyměňovali, to byl hlavní impulz k naší pozdější spolupráci.

Konec osmdesátých let v Československu stále provázela řada zákazů a jiných měkkých forem represe. Byla taková distribuce legální?

V osmdesátých letech už se hodně hrálo v klubech, větší strach jsme neměli, ani když jsme nahrávali tehdy hodně radikální Hrdiny nové fronty. Když jsme ale posléze šli s těmi malovanými obaly na kopírku, hlídali jsme si, kdo tam slouží. Mladý holky nám to nakopírovaly, a bylo jim jedno, co se kopíruje, ale když tam byl šéf, měli jsme vždycky pocit, že si dělá o kopii navíc, pro sebe, aby měl informace pro estébáky.

Samozřejmě se vědělo, že Petr Cibulka je odposlouchávaný. Když nám chtěl říct něco důležitého, vzal si nás na balkon nebo nám to řekl mezi čtyřma očima na burze, kde jsme se potkali. Dobře věděl, že je sledovaný, byl tehdy prakticky neustále u výslechu.

Jak jste vnímali a prožívali sametovou revoluci?

V prosinci 1989 jsem dal výpověď z práce, od ledna jsem do ní už nechodil a s kolegy jsme chystali naši půjčovnu CD. Revoluce byl hlavní impulz odejít od fochu a jít do něčeho vlastního. Vítali jsme ji spontánně, nadšeně, chtěli jsme všechno hned dělat profesionálně. Do půjčovny jsme pořídili sto třicet pět titulů, já se postavil za pult a měli jsme pocit, že jsme nejlepší na světě. A v té době jsme i byli, protože na krámech žádná CD nebyla, Supraphon tehdy vydal jediné zahraniční (Dire Straits) a to bylo tak všechno.

Někteří vydavatelé byli na změnu poměrů připravení. Monitor Vladimíra Kočandrleho mladšího a Josefa Přiba už měl vše potřebné nachystané, od studia na Kampě přes kontakty na interprety, lisovny nebo obchody po „jízdní řád“ pro umělce, kdy kdo do studia nastoupí. Jak jste byli připravení vy?

My vůbec. Ani jsme vydavatelství neplánovali, „vyplynulo“ až z našich ostatních aktivit. Od počátku jsme uvažovali o půjčovně CD, z níž se později stala síť půjčoven, a o obchodu, ale vydávání rozhodně nebyl prvotní plán.

První prodejna hudebních nosičů Indies v roce 1990. Foto: archiv Indies

První věci, které jsme měli na pultu od soukromého vydavatele, nebyly z Monitoru, ale od Globusu. Kocour (zakladatel Globusu Karel „Kocour“ Havelka, pozn. aut.) měl s hudbou hodně zkušeností z emigrace, s těmi lidmi se vesměs znal a spoustu nahrávek pomohl z Čech vyvézt, aby mohly vyjít například v Šafránu. Okamžitě po revoluci začal vydávat Půlnoc, Garáž, licence punkových věcí jako GBH a licence Cocteau Twins nebo The Young Gods. To byly první věci, které jsme prodávali a pochopitelně jeho jsme se jako prvního ptali na to, co a jak v Loděnicích, na koho se obrátit. A díky té zkušenosti s prodejem jsme věděli, že z distribuce můžeme věci nejen odebírat, ale také přes ni nabízet.

Pak jsme v ostravském NARu objevili nahrávku IRY Petra Vyšohlída (debut Steak! projektu Meat-House Chicago I. R. A., později první titul Indies, pozn. aut.), stejně tak tam ležela první deska kapely Mňága a Ždorp, kterou později vydal právě Monitor v reedici.

Půjčovna CD je dnes prakticky neznámý pojem, ale ze začátku devadesátých let se jednalo o běžně rozšířenou instituci. Výdělečnou natolik, že mnoho jejích provozovatelů se rozhodlo nekomplikovat si život paralelně vedenou prodejnou, která jim ekonomicky nedávala smysl. Vy jste z tohoto pravidla byli výjimka.

Lidé, kteří si chodili CD půjčovat, si doma všechno přehrávali na kazety. První, co jsme proto začali prodávat, byly čisté kazety, protože lidé je chtěli a často neměli na co si desky nahrávat. Půjčili si u nás čtyři CD a k tomu koupili balík kazet. Mám pocit, že původně jsme je brali v Datartu, který měl tehdy výhradní zastoupení TDK, pak se objevily jiné značky, včetně „chromek“ Raks nebo Sony HF. Kazety zkrátka byly to první, po čem se lidé začali ptát, my jsme je nakoupili, dovezli a začali prodávat. To ostatní se na to nabalilo postupně.

Z kraje devadesátých let jste se paralelně věnovali půjčovně, obchodu, vydavatelství i distribuci. Bylo v lidských možnostech to stíhat?

Ze začátku jsme měli jen jednu provozovnu, pak se ozvali kluci z Olomouce a Ostravy, že by také chtěli půjčovat a brát přitom CD od nás. Záhy jsme měli půjčovny tři: v Brně, Olomouci a Ostravě.

Pak jsme dostali různé nabídky na volné prostory, zkusili jsme udělat separátní obchod, ale díky vysokým nájmům šel poměrně rychle „do kytek“. Půjčovny ke konci roku 1993 zakázali, ale v té době jsem už nestál za pultem, to už s deseti tituly za rok nešlo, a tak jsme s kolegy šli na plný úvazek do vydavatelství a věnovali se už jen vydávání. Bylo nás pět společníků a práci jsme měli rozdělenou: jeden dělal účetnictví a staral se o papíry, Miloš zařizoval smlouvy s interprety a chystal podklady pro účetnictví, a tak dál.

Indies zažili rozkvět v polovině devadesátých let, paradoxně v okamžiku, kdy ostatní česká vydavatelství začala utlumovat domácí produkci, kterou v porevoluční euforii před pár lety, během níž se prodalo cokoli, chrlila v nereálných desetitisícových nákladech…

Okolo roku 1995 se ještě prodávalo hodně a fungovalo to někdy do roku 2000, do tehdy se ještě dělaly velké náklady. Pro nás byl zlom, když jsme tehdy vydali

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější