„Jedině že bych si sestrojil letadlo a doletěl pro ni.“ Zavřené hranice rozdělují rodiny
Pandemie koronaviru náhle zavřela hranice Česka i řady dalších zemí. Tisíce rodin, které byly léta zvyklé fungovat v otevřené Evropě, se nyní ocitly rozdělené na opačných stranách barikád. Kdy se opět shledají, zatím nikdo neví.
Lubomíra Kalenského a jeho ženu Oksanu v březnu náhle rozdělila 700 kilometrů dlouhá propast. Táhla se z východočeské Ostroměře až po ukrajinské Mukačevo a přes dvoje státní hranice, které byly ještě donedávna bez problémů průchozí.
Padesátiletá Oksana odjela počátkem března do Mukačeva na západě Ukrajiny, aby tam oslavila narození vnoučete a pomohla dceři s péčí o něj. Sedmdesátiletý Lubomír se vypravil na východ o týden později. Tou dobou sice Česko hlásilo první nakažené koronavirem, situace ale nevypadala nijak dramaticky.
Dva dny na úpatí Karpat proběhly v klidu, pak ale Lubomírovi zazvonil telefon. „Tati, na nic nečekej a jeď domů. Tady se dějou věci a budou se zavírat hranice, pak se domů nedostaneš,“ volala jeho dcera. Krátce nato se ozvala se stejnou prosbou i její sestra, a když mu informaci o zavírání hranic zopakoval i kamarád z vysokých pater policie, rozhodl se Lubomír odjet rychle autobusem v pět ráno zpět.
Povedlo se mu dostat se do Košic, mezistátní vlak do Česka už ale nejel. Penzista z Ostroměře se proto rozhodl dostat nejblíže k českým hranicím, jak to jen šlo. Tedy vlakem do Žiliny, odtud autobusem do Makova. Před dvacetikilometrovým pochodem do nejbližší české vesnice Horní Bečvy ho zachránil řidič z Brna, který ho svezl.
Oksana se rozhodla zůstat ještě dva dny a počkat na křtiny vnoučete. Ty dva dny se ale ukázaly jako rozhodující. „Volali mi, že můj autobus projel jako poslední. Autobus, který jel půl hodiny
