Samozřejmě, že je potřeba pomáhat! Ale proč to máme dělat zrovna my?
Už dlouho se Andrej Babiš nedostal do podobné komunikační pasti. Na jednu stranu si pěstuje pozici starostlivého šéfa, který se s každým vyfotí, každého vyslechne a všechno zařídí. Zároveň od něj však voliči čekají kategorický postoj “Nepřijmu žádného uprchlíka!”, který pak také vévodí kampani jako nežhavější téma komunálních voleb. Jenže když dojde na děti, i leckteré otrlé české srdce se dostane před emoční dilema a začne váhat.
Vztah k dětem totiž dokáže odhalit, co je člověk zač. Dělat ramena tváří v tvář nejzranitelnějším není nic hrdinského, naopak to může vypadat pěkně nepěkně. To nejste schopni pomoci ani malým dětem? Vůči bezbranným tvorům se výmluvy hledají o něco hůř než před nadrženými mladými muži s ajfouny. A tak přichází ke slovu hledání zaručeně objektivních důvodů, proč v tomto případě pomoc nepřipadá v úvahu.
Nemůžeme pomoct všem, tak proč zrovna těmhle? To chcete zachránit celý svět? My máme sami dost sirotků! A proč jste nepomáhali dříve, proč až teď? Je to politická kampaň a vy jste morální zrůdy, když k ní zneužíváte malé děti! Navíc o žádné malé děti nejde! A v těch táborech ani žádné takové nejsou, o to jsou nebezpečnější! A v Sýrii už přece skoro není válka, tak proč je nevrátit, odkud přišli? Že tam je diktátor, ruiny a nedovedeme si představit, co se tam děje? Nene, naopak tady by ti sirotci byli nešťastní! Vždyť tu nikoho nemají! Jen ať si zůstanou v první bezpečné zemi v sousedství! Že jich tam jsou v táborech miliony v šílených podmínkách? Tak vidíte, že se to nedá nijak vyřešit, nemůžeme pomoci všem, tak proč zrovna těmhle? A znovu dokola. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Podobné argumenty jsou slyšet i na nejvyšší vládní úrovni. Premiér na obranu své nekompromisní pozice dokonce neváhá využít i podporu od falešné neziskovky. A ještě tento vymyšlený vášnivý elaborát, který vyzdvihuje jeho práci, obratem posílá ke zveřejnění do novin.
Všechno to jen ukazuje, jak vychýlená debata se u nás o tomto tématu vede už spoustu let. Tváříme se, že žijeme mimo čas a prostor a že se nás netýká nic z toho, co se děje kolem nás.
To Evropa má ochránit hranice, Evropa má zastavit uprchlíky (a taky se jí to daří, čísla jsou ještě níž než před krizí), Evropa má uplatit pašeráky, Evropa se má postarat o uprchlíky v táborech, Evropa má udělat Marshallův plán pro Afriku. Hlavně má prý Evropa problém řešit “komplexně”, což je klasický newspeak pro to, jak od všeho dát ruce pryč a zodpovědnost nechat jiným. Evropě, se kterou nemáme nic společného. Dříve jsme kritizovali Merkelovou za to, že se dohodla s Tureckem na zastavení uprchlické krize, dnes Evropě moudře doporučujeme totéž, a nejenom v Turecku, ale i v Libyi a dalších zemích. Zároveň kritizujeme navyšování výdajů na Frontex, který má bránit ilegální migraci, kterou chceme zastavit tak, aby ji zastavil někdo jiný. Jak se praví v tom slavném Renčínově vtipu: “Škoda, že Češi nebyli u stvoření světa, mohli poradit!”
Na skutečně pomáhající největší českou neziskovou organizaci Člověk v tísni se snáší permanentní kritika. A největší právě od těch, co by nejraději bránili křesťanské hodnoty se zbraní v ruce, přestože právě Člověk v tísni pomáhá “na místě”, a přispívá tudíž k tomu, aby uprchlíci nešli do Evropy. Lidskoprávní neziskovky obecně jsou vláčeny kanálem veřejné potupy a vláda by jim nejraději seškrtala finance. Zatímco vrcholní představitelé katolíků mají větší starost o divadelní představení než o skutečné životy.
Ostatně ani s těmi “vlastními sirotky” to není moc slavné. Víme sice, že Barnevernet je zlo, a umíme Norům poradit, jak se mají starat o své děti. Ale zaklínat se našimi vlastními dětmi v problémech jako štítem proti špatnému svědomí je jen jedna velká faleš. Protože českým dětem v nesnázích taky moc pomáhat
