Sjednocení Německa je velký historický omyl. Nemůže srůst, co k sobě nepatří
„Zase Asie.“ Tohle si říkal Konrad Adenauer, když ve 20. letech 20. století jako starosta Kolína nad Rýnem přejížděl vlakem přes řeku Labe do říšské metropole Berlína. Údajně přitom zatahoval v kupé záclonky. Ani po válce, kdy se stal prvním spolkovým kancléřem, se jeho vztah k východnímu Německu nezměnil. Podobně se na území vpravo od Labe dívá i britský germanista a spisovatel James Hawes, který v roce 2017 napsal provokativní bestseller Nejkratší dějiny Německa. Němci podle něj nikdy neměli Labe překročit. Vysvětlení, proč má dnes pravicově populistická AfD na východě země takový úspěch, hledá Hawes už ve 12. století.
Letos si budeme připomínat třicet let od sjednocení Německa. Proč to podle vás byla chyba?
Způsob, jakým se Německo sjednotilo, byl určitě chybou. Jsem dost starý na to, abych si to pamatoval. Byl jsem tehdy prvním rokem docentem na univerzitě. Spousta mých kolegů germanistů, z nichž polovina byli experti na NDR, neměli vůbec tušení, že se něco takového stane. Každý, včetně většiny Němců a samozřejmě včetně německé sociální demokracie, předpokládal, že sjednocení bude trvat roky a roky. Očekávali dlouhá jednání s Rusy, Američany, s NATO a Evropským společenstvím. Uvažovalo se, že budou mimořádné volby a třeba i referendum o tom, jak to udělat. Nikdo – dokonce ani poté, co padla Berlínská zeď – nepředpokládal, že ke sjednocení dojde tak rychle.
Sjednocovací proces byl tak překotný a bezohledně poháněný Helmutem Kohlem, že nikdo neměl čas zastavit a zamyslet se nad realitou německých dějin. Nezvažovalo se, zda je pro společnost takový vývoj přirozený. Nebo jestli to není návrat něčeho v zásadě
