Prázdné metro i nádraží. Vládní opatření vylidnila Prahu, na odbyt nejdou rohlíky ani Nový prostor
Česká republika má za sebou první ráno po vyhlášení dalších přísných omezení pohybu. Na jindy rušných dopravních tepnách a uzlech v Praze to bylo citelně znát. Nádraží, stanice, magistrála, hlavní ulice i obchody, které smějí mít otevřeno, vypadaly v době obvyklé špičky jako místa duchů. Většina lidí si snažila udržovat odstup a chránit si ústa alespoň improvizovaně – šálou nebo kapesníkem. S dodržením předepsaného odstupu vznikly také všechny rozhovory a fotografie v následující reportáži.
„Jdu si tady do drogerie koupit nějaké hygienické potřeby a pak mažu do práce, abych tam byl na devátou. Ale myslím si, že zaměstnavatel nás pošle pracovat domů,“ říká prošedivělý muž, který se představuje jako Zdeněk. Může mu být kolem padesátky, ale když mu tvář zakrývá rouška, hádá se věk hůř.
V místě, kde spolu mluvíme, bychom se za normálních okolností – a ještě ke všemu se zakrytými ústy – na vzdálenost dvou metrů bavit určitě nemohli. Neslyšeli bychom ani vlastního slova, natož jeden druhého. A nejspíš by mezi námi taky proudil dav lidí spěchajících na metro nebo z něj. Dnes to ale jde ve vestibulu stanice metra Muzeum bez problémů.
„V metru jsem seděl na sedadle sám, což se v pondělí v tuto dobu normálně nikdy nestane,“ říká Zdeněk. „To je ze starejch zásob, byla v rodině,“ odpoví ještě na dotaz, kde sehnal roušku, a spěchá za povinnostmi.
Muzeum, I. P. Pavlova, Hlavní nádraží, Národní třída… Všude to bylo stejné. Místa, která jsou za normálních okolností v pondělí ráno synonymem hektické tlačenice a rušného provozu, oživovalo jen pár lidí. Zlomky obvyklého počtu. Každý sám, každý za svým cílem, všichni ale ve stejném katastrofickém filmu, který se stal skutečností.
„Beru to tak, jak to je, je to realita,“ říká Josef a otírá si o sebe ruce, které si právě umyl dezinfekčním přípravkem v hale hlavního nádraží. Stojan je široko daleko jen jeden, žádné fronty se ale na dezinfekci netvoří. Nemá je kdo tvořit. Takhle prázdnou nádražní halu nelze spatřit prakticky nikdy – i v noci je zde za normální situace více lidí, kteří čekají na vlak.
„Podle mě je tu tak o devadesát až devadesát pět procent míň lidí než normálně,“ soudí jeden z dvojice policistů, kteří prázdným hlavním nádražím procházejí. Službu v apokalyptických kulisách berou profesionálně.
„Není na nás
