Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Britský imunitní punk může skončit katastrofou. Rektor ČVUT vyrábí masku pro šíleného Maxe

Částečný součet je pravidelný newsletter Petra Koubského o zajímavostech ze světa vědy. Grafika: Deník N
Částečný součet je pravidelný newsletter Petra Koubského o zajímavostech ze světa vědy. Grafika: Deník N

Ještě minulý týden se mi podařilo vykázat z tohoto týdenního přehledu vědy a techniky koronavirus ven. Dnes už to nedokážu. Hlavně proto, že svět se tak trochu zastavil. Kromě nakažených jako by už nebylo co sčítat. Ani částečně.

Hazardní britská cesta: jedním z dalších pojmů, které se stávají součástí našeho běžného slovníku, je kolektivní imunita (herd immunity). V zásadě jde o velice, převelice punkovou alternativu k očkování. Spočívá v tom, že se důkladně izolují ti lidé, pro něž je nákaza nejnebezpečnější (tedy staří a nemocní) a pak se nechá věcem volný průběh, aniž se život společnosti významněji omezuje. Nemoc tak poměrně rychle promoří celou zemi, ale většinou bude mít lehký průběh. Kdo ji prodělá, vytvoří si imunitu. Když je imunních osob dostatek, epidemie zanikne, protože virus bude příliš často narážet na lidi, kteří ho nepřenesou dál – právě tomu se říká kolektivní imunita. Obšírněji to svým typicky lehkým perem vysvětluje na Seznamu Miloš Čermák.

Britský plán je jak vyšitý dle učebnice epidemiologie, kde příslušná schémata a matematické vzorce najdete v jedné z prvních kapitol. Existují přesvědčivé animacesimulátory, které dokládají, že kolektivní imunita funguje s matematickou jistotou, jakmile počet imunizovaných přesáhne práh. Ten se liší nemoc od nemoci, pro Covid-19 by měl být kolem šedesáti procent, možná trochu méně.

Jenže tady nejde o simulaci, ale o zdraví a životy pětašedesáti milionů lidí. Je premiér Johnson génius, nebo šílenec? Proti vládnímu plánu protestují mnozí britští vědci. Epidemiolog William Hanage, který v současné době působí na Harvardu, napsal komentář pro britský deník Guardian, kde říká: „Mí američtí kolegové (…) se domnívali, že zprávy o britské politice ohledně nákazy jsou satirou – že jde o ukázku suchého humoru, jímž je tato země proslulá.“ To je však jediná věta z jeho textu, která je k smíchu. Hanage upozorňuje, že celý plán je strašlivý hazard, který se může vymknout z rukou několika způsoby, vždy však se shodným výsledkem: totálním přetížením zdravotnictví a mnoha úmrtími, jimž by opatrnější přístup mohl zabránit. Jako dobré příklady doporučuje Jižní Koreu, Singapur, Hongkong a Tchaj-wan. Hanage důrazně doporučuje odstup mezi lidmi (social distancing), tedy karanténní politiku více či méně důsledně zavedenou ve většině evropských zemí včetně Česka, aby se za každou cenu zabránilo zhroucení zdravotnictví.

S tou „každou cenou“ je trochu potíž. Propad ekonomiky po celém světě je naprosto jistý. Střední třída, která z úspor pohodlně přežije několik měsíců a kromě toho dál normálně vydělává díky práci na dálku (dokud od jejího zaměstnavatele někdo něco kupuje), si teď předplácí Netflix a HBO, aby bylo po večerech doma co dělat. Miliony jiných lidí všude v Evropě budou ale po nějakém čase stát nikoli před otázkou, kde v karanténě koupit jídlo, ale čím ho zaplatit. Když mluvíme o propadu ekonomiky, mluvíme právě o tomhle, jen to ne vždy víme. Jde o to, jak dlouho se dá celostátní karanténa udržet.

Dodám ještě, že britský radikální plán je pod silnou palbou kritiky a není zdaleka jisté, že se uskuteční. (Bude-li se váhat dostatečně dlouho, pak se ovšem uskuteční spontánně.)

Nepřibližujte se k sobě: proč social distancing funguje, to se snaží popsat článek Harryho Stevense v deníku Washington Post. Není placený a vřele ho doporučuji, jen si buďte vědomi, že ty graficky krásně udělané simulace, hojně citované na sociálních sítích, nepopisují realitu příliš dobře. Najdete tam čtyři: volný průběh, pokus o nedůsledné uzavření jádra infekce a pak dva příklady toho, co nastane, když část lidí přestane pobíhat sem a tam, což se v Česku zavedlo právě teď. Jsou na tom špatně hlavně dvě věci: míchaní probíhá chaoticky, zcela náhodně, zatímco pohyb lidí ve skutečném světě se drží ustálených vzorců. A zadruhé, znehybněné tečky (simulující nás, kdo teď sedíme doma) se mohou nakazit se stejnou pravděpodobností jako pobíhající, což platí jen v případě, že k sobě domů pustíte každého, kdo zaklepe na dveře.

Jinak je to pěkné, článek je dobrý, osvětový, ale vždycky stojí za to uvědomit si, že podobné obrázky nemají status zjevené pravdy. Jejich autoři to ostatně většinou netvrdí. Jenže touha po jednoduchých vysvětleních a spolehlivých předpovědích je lidem vlastní vždy a v krizové situaci desetinásobně. Taky bych si dal! Ale

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Částečný součet

Covid-19

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější