Gorbačov nasměroval Rusko ke změnám, Putin ho vede zpět do apatie, zmrtvělosti a strachu ze všeho nového
Analýza Michaela Romancova: Je pochopitelné, že šířící se koronavirová epidemie zatlačila do pozadí většinu dalších důležitých témat a problémů, ale to neznamená, že se na mnoha místech světa nadále neodehrává spousta událostí, které mohou ovlivnit i nás. Jednou z těch, které by neměly zůstat stranou naší pozornosti, je současný politický vývoj v Rusku.
Rusko je zemí, kde se v posledních dvaceti letech všechny důležité věci dějí jen z vůle Vladimira Putina. To on rozhodl o konání olympijských her, mistrovství světa v hokeji i ve fotbale, o výsledcích „voleb“, o výši a pravidelném vyplácení mezd a důchodů, anexi Krymu a válce s Ukrajinou či o ruském angažmá v Sýrii a všechno to zařídil. Jeho nejhlasitější přívrženci a obdivovatelé tvrdí, že zemi „pozvedl z kolen“ a dal jí stabilitu. Proto například politolog Richard Sakwa, odborník na ruskou a evropskou politiku působící na univerzitě v Kentu, jeho režim označil za „stabilokracii“.
Dvanáctého března ruská agentura TASS přinesla vyjádření prezidentova mluvčího, který prohlásil: „Současná světová situace, jak dobře víme, je velmi, velmi nestabilní, dá se říci, že extrémně turbulentní. Mnoho zemí světa, ale zejména naše země, se nachází v situaci, kdy kolem sebe vidíme nestabilitu. V takové situaci se některé země rozhodly, že bude vhodné, aby současný prezident i nadále zemi vedl. V tak těžkých dobách je stabilní, pevný a konzistentní výkon moci nesmírně důležitý.“
Věty s obdobným významem, i když se tehdy používaly jiné obraty, z Moskvy zněly v podstatě po celou dobu existence sovětského státu. Zajímavé je ale srovnání se situací těsně před jeho rozpadem. A shodou okolností výročí některých „milníků“ připadá právě na tyto dny.
Muž, který chtěl změnit Rusko
Připomeňme, že SSSR se rozpadl v prosinci 1991. V jeho čele tehdy stál Michail Sergejevič Gorbačov. Muž, který letos 2. března oslavil 89. narozeniny, se 11. března 1985 stal generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a 15. března 1990 prvním (zároveň i posledním) prezidentem SSSR.
Od jeho zvolení do funkce prezidenta tedy letos uplyne třicet let. Tehdy kulminovalo krátké období zhruba tří let, kdy se z Kremlu přestaly ozývat litanie tvrdící, že mezinárodní politická situace je krajně napjatá a Sovětskému svazu, jakož i celému světovému socialistickému společenství, v jehož čele stojí, hrozí zničení ze strany agresivního imperialistického tábora vedeného USA. Tedy v případě, že se všichni pracující pevně nesemknou pod vedením komunistické strany a jejího generálního tajemníka.
Po třiceti letech je onen důvěrně známý tón zpět, stejně jako tehdy vyhlašovaná údajná role USA, které jsou zdrojem ohrožení a rozsévačem nestability. Rozdíl však spočívá v tom, že Gorbačov koncem 80. let učinil rozhodný krok k reformě politického systému, od níž si sliboval zefektivnění již delší dobu probíhající reformy hospodářské.
Šestadvacátého března 1989 se konaly první a jediné sice ne úplně demokratické, ale řekněme „polosoutěživé“ volby v celé sovětské historii, na jejichž základě byli zvoleni delegáti Sjezdu lidových poslanců. Ti se těšili svobodě projevu a nebáli se ji využít. Díky tomu poprvé v sovětské epoše vznikla situace, kterou nekontrolovala do té doby všemocná komunistická strana, jež byla v březnu 1990 nucena rezignovat na do té doby ústavně zakotvený mocenský monopol.
Gorbačov se sice stal prezidentem, ale konzervativní křídlo ve straně, které předtím zatlačil do defenzivy, se v srpnu 1991 pokusilo běh věcí zvrátit a zinscenovalo státní převrat. Pučisté neuspěli, ale protože neuspěly ani Gorbačovovy hospodářské a politické reformy, SSSR se zhroutil.
Slyšet konečně jasnou a zřetelnou ruštinu…
Gorbačov byl u moci šest let. Prvních zhruba dva a půl roku z toho upevňoval svou pozici v čele stranického aparátu a ve zbytku času se pokoušel o reformy. Zdědil zemi, která se na první pohled jevila jako mohutná a zcela stabilní, ale ve skutečnosti byly všechny aspekty hospodářského, společenského i politického života zmrtvělé.
Nejlépe to lze doložit právě na sovětských vůdcích. Před Gorbačovem všichni jeho předchůdci v nejvyšší stranické a státní pozici, s výjimkou Chruščova, ve své funkci zemřeli. Zchátralá fyzická schránka nemocných, obtížně se pohybujících generálních tajemníků, neschopných pronést souvislou větu, nakonec
