Deník N

Střežené haly i bodce, které z křiku dělají šepot. Továrna na utajovanou zbraň je jak ze sci-fi

Útlumová komora pardubické společnosti Era. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Útlumová komora pardubické společnosti Era. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Až do začátku loňského roku platila pardubická společnost Era za téměř neviditelnou – stejně jako výrobky, které vyrábí a dodává armádám včetně té české. Změnila to nešťastná komunikace ministerstva obrany, která na její produkci ukázala.

V oknech je dřevotříska, zvenku žiletkové dráty, vevnitř na dvoře i na zašlých střechách keře a stromky. Starý areál pardubické Tesly vypadá jako mlčenlivý pomník své slavné minulosti.

Jede se kolem něj z centra města k sídlu společnosti Era. Její precizní senzory, stejně jako dříve výrobky z Tesly, umějí sledovat letadla, lodě či radary možného protivníka bez vlastního odhalení. To se hodí: když jste potichu, nemají vás jak najít. A ani napadnout. A mediální strategie Ery byla donedávna zrovna taková.

Časy se ale mění. Tichý obchod narušil člověk, který poskytl Deníku N detaily nákupu dvojice systémů Věra NG pro českou armádu, provázeného náhlým zdvojnásobením udávané ceny na půldruhou miliardu – později se ukázalo, že na vině byl nepružný systém komunikace a prezentace cen ministerstvem obrany.

Bylo tedy otázkou času, kdy se něco podobného stane, a taky se to stalo.

I proto teď parkujeme před sídlem firmy, která hodlá ojedinělou novinářskou prezentací rozptýlit pochyby, že se chtěla obohatit na úkor daňových poplatníků.

Určitě nebudeme moci zajít za hranu toho, co o sobě bude Era ochotna sama prozradit. Celý její areál je ve vyhrazeném režimu podle pravidel Národního bezpečnostního úřadu, některá pracoviště v tajném, tedy o dva stupně přísnějším. Přijeli jsme sice po příslibu, že fotografovat dnes půjde „v širokém měřítku, s malým omezením v některých předem určených prostorách“ – ale to může znamenat leccos.

Firma není zvyklá komunikovat s médii, vypráví úvodem její ředitel Viktor Sotona. To zajímavě kontrastuje s tím, že uvítání, prostředí i připravené zázemí s občerstvením jsou bezchybná. Připravili se na nás dobře.

Venku ubíhá ráno dne, kdy americké burzovní indexy zaznamenají rekordní propad kvůli epidemii koronaviru, jež začne za pár dní zprávám dominovat.

Teď ale za oknem tančí možná poslední pardubické sněhové vločky téhle zimy. Krouží kolem stožárů s anténami, které se nijak netočí, jen stojí a umějí rozeznat letadla stovky kilometrů daleko, včetně toho, o jaké stroje jde, a dokonce i k čemu se chystají.

Je to zhmotnění slov spisovatele Arthura C. Clarka, který věděl, že dostatečně vyspělá technologie je k nerozeznání od magie. (Ti, kteří místo na magii věří na matematiku a fyziku, najdou článek o fungování pasivních sledovacích systémů zde.)

Různé varianty stožárů na antény se od sebe liší cenou, složitostí, výsuvnou výškou i mírou automatizace. Vyberete si něco levného, na čem se nemá co porouchat, nebo variantu, kterou s trochou nadsázky ovládá jediné tlačítko? Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Na své by si přišla i jiná legenda sci-fi: Frank Herbert, autor knihy Duna, by tu našel „kužely ticha“. Ty v jeho nejslavnějším díle představují vychytávku, kterou mívají mocní tamního světa ve svých sídlech, aby měli kde intrikařit bez obav, že je někdo uslyší.

Tady se tomu zařízení říká útlumová komora: neintrikuje se v ní, zkouší se tu antény, zda správně fungují. Stěny, podlahu i strop komory tvoří modré bodce. Míří na vás, ať se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Česko, Hlavní

V tomto okamžiku nejčtenější