Deník N

Tři minuty laskonka, pak tam píchnu klobásu, kdo přežije, zůstane, říká Lvem oceněný skladatel Acher o své hudbě

„Míchám hudbu jako luxusní fet,“ říká Ivan Acher. Foto: Adam Hecl, Deník N
„Míchám hudbu jako luxusní fet,“ říká Ivan Acher. Foto: Adam Hecl, Deník N

V sobotu získal Českého lva za hudbu k pohádce Hodinářův učeň. Skladatel Ivan Acher má na kontě hudbu k desítkám filmů a divadelních inscenací, jeho opusem je opera Sternenhoch, kritikou ceněná, diváky milovaná. Jako student oděvního designu „zhudebňoval“ vzory na látkách, pak lezl deset let po střechách, živil se jako tesař a skládal do šuplíku. Všechno změnil jeho první balet.

Deset let jste lezl po střechách a živil se jako tesař. Nestýská se vám po řemesle?

Koukám, jak to mají támhle blbě udělaný, hele… stahuje jim to vodu za atiku (vyhlédne z okna kavárny na náměstí v Liberci, kde spolu sedíme, a vysvětluje, kde se zdejší „mistr tesař utnul“, rozhlíží se a ukazuje). Tamto žlutý, to je moje střecha! Tady v Liberci mám za sebou velký vilový období, jak se říká u skladatelů. Ale i vlakový nádraží. Támhle na radnici jsem dělal plechy. A na knihovně… Ale ne, nestýská.

Jak to?

Objevování způsobů a fint, jak se vypořádávat s různými problémy, které kladla konstrukce či tvar, jak se vzpěčoval materiál, jsem za těch deset let vyčerpal. Dost mi do začátku pomohlo, že jsem s dědama truhlářema a tátou zámečníkem odmala dělal v dílnách, ale když se něco opakuje po desáté, zbývá už jen čistá lopota. Mizela radost z díla. I když ty rozhledy po střechách za komínem, to je prostě nádhera!

V hudbě je kombinatorika nekonečná. Ve skládání hudby určitě. Pořád je co objevovat. S hudbou si můžete hrát, jako byste míchala ten nejluxusnější fet pro ostatní, čím dál víc ho vylepšovala, mazlila se s tím, aby měl rychlý nástup, ale dlouhodobý dojezd, aby měl sílu a žádoucí efekt v nervových konvulzích. Hudba nabízí michelinské ladění se všemi libůstkami, rozkošnostmi, nečekanou ingrediencí i kořením, to se u střech docílit nedá. I když… ty vejšky! No nic. Ve Sternenhochovi dávám tři minuty laskonku, pak do toho píchnu klobásu! Kdo přežije, zůstane.

Pozor, aby si čtenáři nemysleli, že vaše opera je, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Sice servírujete vznešenou křehkou laskonku a pak do toho prdnete brutální klobásu, ale výsledek je michelinský, inscenace je stále vyprodaná a posbírala mnoho divadelních cen. Ale vím taky, že jste na té opeře málem vykrvácel.

Jo. Za jedno léto jsem hezky prošedivěl. Rozhodl jsem se, že do první věci, kterou budu dělat na půdě, kde mi opravdu nikdo nic neodpustí, dám všechno. Použiju ty nejlepší nápady a zapojím nejlepší lidi, které jsem cestou potkal. Hledal jsem pro ně ideální půdorys. Takhle vznikal Sternenhoch.

Psaní bylo fakt šílenství. U opery není konec, dokud to opravdu neskončí… V září jsem to měl odevzdat. Když jsem v červenci spočítal minutáž, zjistil jsem, že tímto tempem to budu psát do listopadu. Tak jsem udělal manufakturu, začal jsem zkoušet se zpěváky, ale zároveň psal další obrazy.

Do toho jsem dopisoval libreto. Hodně jsem se svým stavem vnořil do předlohy. Těch delirentních stavů je v knížce asi milion, ale musel jsem je zhutnit, aby se na malé ploše dalo věřit, že se Sternenhoch fakt zcvoknul, ale aby to fungovalo divadelně. Potřeboval jsem velkej obraz jednoho dne, kdy mu opravdu jebne. A tak jsem nakonec vzbudil všechny, co mezitím poumírali, aby mu znovu vstoupili do života. Jedno číslo přes druhý, což se v opeře normálně nedělá, spíš v kreslené grotesce. Jeden augenblick. Cvak a jeb! A mně z toho jeblo málem taky.

Po dopsání to přešlo?

Jo. Mívám úzkosti v podstatě jen z návalu práce, stavy dlouhodobé tenze, kdy se nedá dohlédnout na konec tunelu, hlavně u větších tvarů, které skoro celé leží na mně, nemůžu se s nikým rozdělit o zodpovědnost. I ten Hodinářův učeň, kterej je teď olvíčenej…

Málem bych zapomněla: Moc gratuluju k Českému lvu!

To byl taky slušnej odběr krve. Osmdesát minut hudby v docela složitý struktuře obrazu, kdy hudba musela často divákovi mapovat, co se poztrácelo ve scénáři. Ale samotné skládání je ještě zlatý. Dělávám si detailní dramaturgický plán hudby na obraz a výměny názorů po projekcích se štábními důstojníky „vod filmu“ mě často placatostí jejich chápání aplikace hudby do obrazu trošku serou.

To nejbolestivější se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější