Admirál, který pochopil odkud vítr vane, pomohl britské dominanci na moři
Švédsko je zemí, jejíž jméno Středoevropan běžně nepovažuje za synonymum pro námořní mocnost. Přesto ve Stockholmu najdeme jedno z nejlepších evropských námořních muzeí – Vasa museum. Loď Vasa, nesoucí jméno tehdejší vládnoucí dynastie, byla postavena ve stockholmských loděnicích mezi lety 1626–1628 nizozemskými staviteli. Potopila se hned během své první plavby, po uplutí necelých 1500 metrů.
Díky specifickým podmínkám panujícím v místě ztroskotání se vrak lodi po 333 letech podařilo vyzvednout, zrestaurovat a proměnit v jedno z nejnavštěvovanější skandinávských muzeí, které ročně navštíví téměř půldruhého milionu návštěvníků. Ve své době to byla, či spíše měla být, největší loď na Baltu, ale patřila by mezi tehdejší největší plavidla obecně.
Text je součástí seriálu, který se zabývá fenoménem světového oceánu jako komunikační zóny, prostoru mocenského soupeření a zásobárny přírodních i dalších zdrojů.
Chtělo-li se Švédsko stát evropskou mocností, muselo dominovat na moři. Toho si byl král Gustav Adolf II. velmi dobře vědom. Z Nizozemska, největší námořní mocnosti té doby, tedy pozval odborníky a na stavbu lodi neváhal alokovat obrovské zdroje.
Zní až neuvěřitelně, že na toto jediné plavidlo padlo pět procent tehdejšího švédského rozpočtu. Skutečnost, že jedna dvacetina státních příjmů byla určena na jedinou loď, snad s dostatečnou srozumitelností ukazuje, jak zásadní význam Švédové přisuzovali námořní moci. Bez kontroly Baltu by nebylo možné přesouvat vojáky na vzdálená bojiště ani provozovat vlastní obchod, respektive narušovat ten konkurenční.
Plavidlo budící respekt
I když ve srovnání s plavidly moderní doby Vasa působí jako „drobeček“, návštěvníkovi muzea se taková rozhodně nezdá. Loď sice nemá celé stěžně, ráhnoví a pochopitelně ani rozvinuté plachty, ale jelikož si ji lze prohlédnout od kýlu, vynikne její hmota i tak.
Vasa měla výtlak 1210 tun, délku 69 metrů a její posádka byla složena ze 145 námořníků, kteří loď obsluhovali, a tří stovek vojáků, kteří obsluhovali děla a případně byli připraveni k vysazení na břeh či k útoku na palubu jiné lodi.
Vasa totiž byla zkonstruována v době, kdy se dosavadní námořní boje spočívající v souboji vojáků na palubách lodí postupně měnily na souboje dělostřelecké.
Hlavní zbraní plánované chlouby švédského loďstva proto bylo 64 děl symetricky rozmístěných na dvou dělových palubách podél obou boků. Více než polovina z nich zvládla vystřelit kouli o váze deset kilogramů až na vzdálenost 320 metrů. Účinnost střelby však byla hodně proměnlivá. Velmi záleželo na množství a kvalitě použitého střelného prachu, na schopnosti obsluhy řádně mířit a střílet rychle, což tehdy znamenalo jeden až dva výstřely do pěti minut.
Ve své době to bezesporu bylo plavidlo budící respekt. Z hlediska dalšího vývoje bitevních lodí však stojí za to srovnat její parametry s loděmi třídy Jamato, jež jsou považovány za největší bitevní lodě námořní historie. Japonci je postavili na přelomu 30. a 40. let 20. století a předpokládali, že jich do svého námořnictva zařadí šest. Nakonec byly dokončeny jen dvě a nesly jména Musashi a Jamato. Obě měly výtlak 72 000 tun, délku 263 metrů a posádku tvořilo přes 2700 mužů. Hlavní výzbroj tvořilo devět 460mm kanonů, schopných vypálit náboj o váze až 1,46 tuny na vzdálenost až 42 kilometrů.
Absolutní přednost
V době, kdy švédský král zadal výstavbu Vasy, vedle které měla být vybudována ještě tři další moderní plavidla – jedno stejných parametrů a dvě o něco menší –, budovali Nizozemci, Francouzi a Angličané takových plavidel už desítky ročně.
Arthur Herman v práci To Rule the Waves píše, že zatímco Nizozemci vybudovali obrovské loďstvo, aby provozovali a následně pomocí válečných lodí chránili svůj obchod, Británie, posléze největší námořní mocnost Evropy i světa, válečné loďstvo budovala jako klíč k tomu, stát se obchodní velmocí.
Čtyři královské loděnice byly největším zaměstnavatelem v zemi. Panovník i parlament byli zajedno v tom, že bez námořnictva Británie ve velmocenském soupeření
