Deník N

Babiš nakazil lidi bacilem, který je horší než koronavirus, říká písničkář Koubek

Písničkář Václav Koubek. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Písničkář Václav Koubek. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Ať Václav Koubek svým nezaměnitelným hlasem maluje obrazy plné smutku a melancholie, nebo energicky rozpumpuje celou hospodu, vždy na pódiu působí naprosto uvěřitelně a autenticky. Rázovitý harmonikář a pábitelský vypravěč nenápadně vplul do důchodového věku a minulý týden oslavil pětašedesátiny. V rozhovoru pro Deník N popisuje hledání klidu, facebookové přestřelky s příznivci Miloše Zemana i to, jak lidé na jeho koncertech praskají jako popcorn.

S oblibou tvrdíte, že zimu je lepší přečkat v hospodě na malých pivech, protože je to levnější než si kupovat kabát. Řídíte se tím i tuto podivnou, teplou zimu nezimu?

Utekl jsem v lednu na měsíc do Thajska. Většinou si zimu zkrátím tím, že jedu někam, kde je tepleji.

Jak tam bylo?

Je to krásný, protože je to buddhistická země – v podstatě všichni lidi se tam usmívají. Nikoho tam nevidím zasmušilýho, sprostýho. Jsou vstřícní a připadá mi, že je to skutečně ráj.

Na cesty jezdíte sám?

Vždycky. Člověk se dostane do rodin, mezi lidi a hlavně může kdykoliv změnit plán. Ve dvou už musí jít do kompromisu.

Máte v plánu i další výpravy?

Ani ne. Kdybych byl mladší, dal bych třeba Mexiko. Průšvih je, že neznám jazyky. Člověk si připadá jak za výkladem. Vidí lidi, vidí krásný věci, ale nemůže se dotknout toho dortu, protože je za sklem. I seance v klášteře byly v angličtině a já tam cítil atmosféru, byl jsem s nimi při svítání slunce v jógové poloze a tři hodiny jsme tam meditovali, ale uteče vám osmdesát devadesát procent myšlenek.

Snažil jsem se se svými šesti lekcemi angličtiny mnichům vysvětlit, co to je ta harmonika. Čuměli na ni jak zjara. Říkal jsem, že to je právě ta prána (základní životní energie, pozn. red.) – nádech, výdech, zatajení dechu. Když jsem zahrál, hrozně se jim to líbilo.

Chladnější měsíce trávíte v Praze, jinak bydlíte v Chotěmicích na Táborsku. Proč tam nezůstáváte celý rok?

Zima je tam vleklá. Na mě je tam málo lidí, abych se mohl trošku rozvíjet. Tady můžu jít na nějaký kurs, teď se například učím stříhat videa v mobilu, zajdu si na jazz. Mám tady hodně kontaktů na lidi, kteří mě zajímají a posouvají dopředu. Tam se to zastaví, v jednu chvíli se to u baru dokecá. Odjíždím tam většinou na Velikonoce a v říjnu se vracím do Prahy.

V Chotěmicích máte Vesnický hudební klub, ve kterém pořádáte koncerty. Jak se na to místní tváří, že se tam o víkendech objeví někdy až stovky lidí?

Jednou tam bylo i sedm set lidí, a to už je fakt moc. Trochu s tím bojuju, tak jsem musel koupit nějaké polnosti, abych udělal parkoviště a domorodce co nejméně obtěžoval.

Brblají?

Někteří taky chodí na koncerty, hlavně ti mladší. Chodí i některé babičky, sednou si do první řady. Ne vždycky jim ale ta hudba štymuje.

Občas se nějaký prudič najde, ale já se prostě musím naučit s nimi komunikovat. I když je to člověk, který není můj sympatizant, je nutné najít to, co nás spojuje, ať je to rodina, rybařina, nebo zabijačky. Je potřeba udržet dialog. Mám pocit, že jsem to zatím vždycky zvládnul, že tam nemám nepřítele.

Jak se vám daří jako čerstvému pětašedesátníkovi?

Jedu si dnes tramvají a konečně se nemusím ohlížet po revizorech, což je nádherný. Uvědomil jsem si, že musím dospět, zvolnit tempo. Obrazně řečeno, že vstupuju do třetí třetiny.

Jako v hokeji…

Ano. Ta první třetina, to jsme žili v tom, že nás rodiče pořád nějak formovali, pořád jsme museli poslouchat učitele. Tak to nic moc. Pak byla druhá třetina, kdy člověk měl rodinu a musel pořád poslouchat manželku, splácet úvěry a pořád musel mít práci. Takže taky nic moc.

Teprve třetí třetina je

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější