Obecní sochař ze sídliště Kurt Gebauer odhaluje v retrospektivě svou jedinečnost
Ve čtvrtek večer proběhla v pražském Veletržním paláci akce Grand opening, jíž Národní galerie vstupuje do letošní sezony. Tentokrát bez bombastického Aj Wej-weje, ale zato s jedinečnou retrospektivou Kurta Gebauera a třemi dalšími výstavami: rekonstrukcí výstavy Stanislava Kolíbala z benátského bienále, přehlídkou pražské brutalistní architektury Nebourat! a dekadentní výstavou uměleckých děl k uctění památky E. A. Poea Sen ve snu.
Sochy Kurta Gebauera zlidověly. Už šedesát let se objevují ve veřejném prostoru – jsou lehce zapamatovatelné, srozumitelné a narativní. Vnímáme je jako samozřejmost, jako širší rodinný okruh. Přesto nás všechny první velká retrospektiva tohoto umělce překvapila: tím, jak je skvělá. Jednotlivá dílčí vyprávění s mnoha méně či více atraktivními odbočkami se spojila do smysluplného příběhu.
Kurátor Michal Novotný se správně rozhodl nabídnout tento příběh v jeho přirozené chronologii. Jeho postavy se v něm objevují a mizí, vracejí se, rostou, bojují, posmívají se… Repetitivnost příběhu se v retrospektivním pohledu jeví jako intimní linie, kterou se divák cítí být s autorem spojen. Jednotlivé objekty mohou někdy působit banálně a zbytečně; teprve v silném osobním a uměleckém příběhu nacházejí svoje místo.
Kurt Gebauer (1941) o sobě říká, že jeho životním posláním je být „obecním sochařem“. Už v dobách, kdy se termín umění ve veřejném prostoru vůbec nepoužíval, kultivoval Gebauer nejrůznější místa po celé republice, jejichž šedou tvář budoval zatvrzele komunistický režim. Ten si s Gebauerovými intervencemi nevěděl příliš rady – byly na první pohled apolitické, mluvily lidovým a lyrickým jazykem. Proto se autorovi podařilo prosadit několik výjimečných zásahů do městské krajiny v dobách, kdy se to jevilo jako zázrak. Umělec totiž patřil
