Deník N

Někdy by se ze mě daly ždímat kýble dehtu. S Jakubem Szántó o adrenalinu i úzkostech blízkovýchodní mise

Jakub Szántó. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Po pěti letech se vrátil z Izraele, kde jako blízkovýchodní zpravodaj ČT žil i s rodinou. Nedávno vydal Jakub Szántó knihu Za oponou války, poskládanou ze vzpomínek a reportáží. V osobním rozhovoru pro Deník N vypráví o lásce k Blízkému východu a ke své rodině, o silných přátelských poutech, žurnalistice s lidskou tváří, o natáčení, které přerušila bomba, o tom, že odmítá pomáhat vyrábět z teroristů mučedníky. Ale taky o úzkostech, posttraumatickém stresovém syndromu a andělích.

Kdy jste byl na Blízkém východě poprvé?

V osmnácti. V Izraeli a v Palestině – jen na Západním břehu, v Gaze jsem tehdy nebyl. Jeli jsme tam stopem s mou tehdejší holkou, na pozvání člověka, kterého jsme si rok předtím stopli v Německu a skamarádili jsme se. Ten region mě vždycky zajímal, v dětství jsem miloval Lawrence z Arábie, Pohádky tisíce a jedné noci… Ten region je zajímavej. Zdá se daleko, ale je tak blízko! A je barvitej, barevnej. Exotika, která je hned kousek od nás. Pevninský most mezi Evropou, Asií a Afrikou.

Takže blízkovýchodní směr ve své práci v zahraničních redakcích jste si vybral cíleně?

Spíš se to tak stalo… Začínal jsem na Nově v roce 1999, tehdejší zahraniční redakce byla malinká, všichni jsme dělali všechno, ale když se mělo tím směrem vyjet, letěl jsem já. Tak to vlastně začalo. Ten region mám prostě rád.

Je nějaká blízkovýchodní země, která vám k srdci nepřirostla?

Ve všech jsem nebyl, některé mám procestované víc, jiné míň, ale rozporuplný vztah mám asi jen k Egyptu. Turistická místa jsou úchvatná, ale Káhira je pro mě peklo na zemi… Je to 20milionová, špinavá, bláznivá a ne vždy sympatická megapole. Přitom jinak mám mnohá, na první pohled ušmudlaná a chaotická, arabská města rád, blízkovýchodní chaos je mi blízký. Třeba Irák taky není na první pohled moc hezká země, ale je mi blízký, hodně jsem tam toho prožil a mám tam spoustu známých a spoustu příběhů.

„Strašně ho mučili, má tělo úplně zbrázděné jizvama“

Navazujete kromě známostí i přátelství?

Silné prožitky k sobě lidi spoutávají. Nemám tam stovky kamarádů, ale desítky známých. A tak desítku opravdu dobrých kamarádů, přátel. To jsou většinou kolegové, fixeři, tedy lidi, kteří mi dělají trochu průvodce, trochu řidiče, trochu překladatele. S těmi se známe i na úrovni rodin. Jsem schopný vyjmenovat všechny jejich děti, a to jich mívají hodně.

Kolik jich má váš nejplodnější kamarád?

Třináct! Půlka je ale vyženěná. Alí Abú Dehn si vzal vdovu po svém bratranci, kterého zabili Palestinci za občanské války v Libanonu. Je drúz a podle jejich tradice si v případě něčí smrti vezme vdovu s dětmi nejbližší svobodný příbuzný.

Funguje takový vztah?

Jim ano, myslím, že se mají opravdu rádi. Alí byl dvanáct let zavřený v těch nejhorších syrských žalářích, strašně ho mučili, má tělo úplně zbrázděné jizvama, jak ho pálili cigaretama, ruce mu obrátili naruby a takové šílenosti. Jeho žena na něj s dětmi z prvního i jejich manželství trpělivě čekala. Byla s ním, když ho v Damašku zatkla tajná služba, a tak věřila, že je živý. Bylo pak pro něj strašně těžký dát se dohromady, byl zničený, duši rozoranou. Ale rodina ho z toho dostala. Je to jeden z nejlaskavějších lidí, které jsem v životě potkal.

Muselo ho to ale doživotně poznamenat…

Dlouho se bál lidí. Půl roku byl jen doma, než v sobě našel sílu vyjít ven. Pak se rozhodl pro „protiútok“, že bude naopak co nejvíc s lidmi, aby se z toho dostal. Tak začal taxikařit, aby byl mezi lidmi, nebál se cizích. Je to neuvěřitelný člověk. Možná všechno zvládl i díky tomu, jak moc je otevřený. Dneska je mu pětašedesát. Dal dohromady lidi, kteří byli taky věznění, hrají terapeutickou hru, přehrávají si vlastní příběhy ze zajetí, střídají se v rolí zajatců a věznitelů… Je nesmírně laskavý, dokud nedojde na Syřany.

Co se děje pak?

Svým tichým hlasem… On skoro jenom šeptá. Ti hajzlové věznitelé ho donutili jednou sníst mrtvého

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější