Deník N

Fejeton Ivy Pekárkové: Dej mi svoje dítě, dcero! Já ho potřebuju!

Propagátorka plánovaného rodičovství, paleobotanička Marie Stopesová otevřela po první světové válce v Manchasteru „kliniku“, která v prostorách maringotky nabízela ženám rady, jak se vyhnout početí. Foto: Wellcome Library, London, CC BY 4.0
Propagátorka plánovaného rodičovství, paleobotanička Marie Stopesová otevřela po první světové válce v Manchasteru „kliniku“, která v prostorách maringotky nabízela ženám rady, jak se vyhnout početí. Foto: Wellcome Library, London, CC BY 4.0

Spisovatelka Iva Pekárková pracuje ve Velké Británii jako tlumočnice Čechů a Slováků. Následující příběh je skutečný, i když to možná mnohým přijde neuvěřitelné.

Měla jsem dlouhá léta klientku Dianu. Vždycky když si mě objednali na tlumočení na potratové klinice se jménem klienta cudně uvedeným jen jako iniciály D. I., tiše jsem povzdechla: „Už zas?“

S Dianou jsem absolvovala osm potratů. Při tolika zkušenostech se službami kliniky už by tlumočníka nejspíš nepotřebovala, vždyť by mohla psát recenze na všechny metody umělého přerušení těhotenství, které tu nabízejí. Ale pokaždé žádá o tlumočníka a pak prý doufá, že přijdu já.

Potřebuje ve svých těžkých dvou nebo třech hodinkách vedle sebe někoho, kdo jí podá papírový kapesníček, pokud se rozbrečí (brečí vždycky), kdo ji bude držet za ruku a – to je nejdůležitější – nebude jí dělat přednášky na téma, že interrupce je vražda. Tím ji krmily už dvě tlumočnice ze Slovenska a tohle Diana vážně nepotřebuje. Diana má dvě děti, kluka a holku, teď už obě v pubertě, alergii na antikoncepci (vyzkoušela už všech dvanáct typů dostupných v Anglii, od několika druhů pilulek přes injekce a implantát v paži až po nitroděložní tělísko s hormony i bez nich – a buď to nefungovalo, nebo jí z toho bylo nanic, anebo se to zanítilo a byla z toho velká polízanice) a manžela, na kterého nenavléknete kondom ani radlicí od bagru.

Je to prý hodný chlap, starostlivý, výborný táta, pro rodinu by udělal cokoli. I když má poněkud tradiční názory na to, co je ženská a co mužská práce, a doma by po sobě neumyl ani hrneček, pracuje už přes deset let v pozici uklízeče – tlačí po ulicích kárku, zametá binec a vybírá odpadkové koše. Doma v Košicích by se propadl hanbou, ale tady jsou přece v Anglii, a tak se přizpůsobil. Dianin manžel je zkrátka chlap, jak se patří. Jenže si kdysi vyslechl od kamaráda moudro, že „ženskú treba přiklincovať šiestimi fakanmi“, a rozhodl se touto poučkou řídit. Chce mít obrovskou rodinu a je mu fuk, co na to říká jeho žena. Není hloupý, to rozhodně ne, a má úžasný talent na muziku – každý víkend vyhrává po hospodách s kapelou –, ale jsou věci, tvrdí Diana, které mu „nevysvětlíš ani panzerfaustem“.

Diana soudí, že dvě děti jsou zrovna akorát, a tajně chodí na kliniku. „Tkáň“, kterou jí při zákroku odstraní z dělohy (na klinice se tomu nesmí říkat „plod“ nebo „zbytky plodu“), věnuje na výzkum kmenových buněk. Nemá život zařízený zrovna dokonale, ale bojuje statečně.

Tedy… bojovala, dokud se do toho nevložila její máma.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější